Ze sklepa

23.09.2012 09:36

Ten sklep je hned po půdě mojí nejmilejší místností. Připomíná starou dobu. Kdysi dávno ho dědeček  ještě bílil. Už při odmykání zámek vydá zvuk jako traktor nebo nějaká polní mašina. Otočím klíčem.  Když rozsvítím, jako vždy se spletu, protože vypínače jsou obráceně, a navzdory logice nejdřív rozsvítím v předsíni, kterou už jsem potmě prošla. A teprve napodruhé ve sklepě.

Strmé studené schody mne vedou dolů.  Šlapu po slizkých cihlách; voní vlhkem a plísní. Staré hrnce, v kterých se v létě vaří marmeláda, a rozebraný mlýnek si leží jen tak na zaprášeném výstupku stěny, z které čouhá drát. Beton se z něj už odrolil a místo toho, aby fungoval jako armatura, hrozí příchozímu , který to tu nezná a přitiskne se vpravo, propíchnutím dutiny břišní.

Dole už je to jiné. Pavučiny, odrolená zeď , staré lísky na ovoce. A na poličce samé poklady -  kompoty, zavařené okurky, sirupy, marmelády. Taky celer a mrkev, pěkně seřazené v truhlíku s pískem.

Jednou v zimě jsem v domě našla vosu. Bylo mi jí líto, probudila se ze spánku a jak teď přežije zimu? Potřebuje být v chladu, aby znovu usnula, ale zas ji nemůžu vynést ven; je mráz, zmrzla by. Nakonec jsem ji zabalila do hadříku a uschovala v koutku na poličce ve sklepě. Než přišlo jaro, přibyla k ní ještě druhá. Dva zámotky u kompotů. Jenže na jaře jsem na ně zapomněla a dodnes nevím, co se s nimi stalo. V létě při přerovnávání sklenic v policích jsem našla jen dva malinké stočené hadříky. Prázdné postýlky mých žlutých kamarádek.