Věci

26.05.2013 11:01

Moje dcera se stěhuje. Odchází od přítele, s kterým několik let žila. Po kolikáté už? Veškerý svůj majetek má v kufru a dvou velikých krabicích. Nemá skoro nic, co by ji tížilo. Počítač. Pár osobních věcí, které si nosí s sebou po světě, všude, kam přijde… Sbírá zkušenosti, ne věci. Díky tomu velikému kufru a dvěma krabicím je volná. Za pár dní prý půjde zase dál, kam, to zatím neví.

Kufr rozšklebený na 2 půlky tu teď leží přede mnou. Odešla kamsi něco vyřizovat. Její věci na mne koukají z toho otevřeného, napůl vysypaného kufru, a já už vidím, že se na mne šklebí schválně. Věci… kolikrát už mne dojímaly věci jiných lidí? Vždycky mne to zaskočí. V tu chvíli se zastavím a věci na mne hledí, promlouvají, křičí směrem k mým dobře utajeným citům, rozeznějí je a rozjitří cosi, co pak ze mne vytryskne jako horký proud. Čas se zastaví a nečekané slzy se bez pozvání derou z mých očí. A já nevím proč; zatím to nevím, musím čekat, než rozum pochopí. Rozum má vždycky trochu zpoždění.

Jako tenkrát, když na mne zničehonic při úklidu začaly ze skříně útočit věci mého manžela. Zpomalila jsem naučené pohyby a přistihla se, jak beru do rukou jeho svetr, hladím ho a nevím proč. Náhle mi přišlo, že on už tu není, a já oplakávám jeho věci. Ale vždyť přece neumřel?? Je v práci. Horké slzy ale nesmlouvavě kapaly a já chodila po bytě a pomalu hladila jeho bundu do lesa, basebalovou čepici, jeho starou tašku… Za rok jsme se rozešli.

A teď na mne z kufru, mezi fialovým svetříkem a zmuchlaným chuchvalcem strakatých šatů (kupovaly jsme je spolu s dcerou k jejím narozeninám, krásné, nové, zářila v nich jako kytička, budoucí žena -vump), neúprosně koukají placaté barevné kameny. Ty jsem jí přece koupila jednou k vánocům… Neměla jsem tehdy peníze, tak jsem si řekla: no a co, prostě každému nadělím jen maličkost, pro tentokrát jim to musí stačit. A v jednom ezoterickém krámku mne okouzlily zvonící kameny, na plátky rozřezané acháty zavěšené na vlasci, které při závanu větru či průvanu o sebe cinkaly. Taková barevná cetka. Ona ji pořád má? Jistě. A já na ten svůj laciný hřích už dávno zapomněla. Stěhuje ji s sebou po světě, jako by to byla vzácnost. Nenechala ji zapomenutou viset na žádném okně, v žádném z bytů, kterými v posledních letech prošla. A teď na mne ty kameny z jejího velikého červeného kufru křičí, bombardují mne vzpomínkami, pocity provinění, studu, lítosti, stesku, selhání. Dokázala jsem své dceři dát tak málo? Kameny na šňůrce? Co jsem jí to vlastně dala do života, že se stěhuje z místa na místo s kufrem šatů?

Jak ráda bych ji vždycky objala, když je pryč.

Dokáže vůbec člověk dát dětem něco hodnotného? Stihne to v čase, který má vyměřen? Ne, to je možné jen mimo tento čas.

Věci jsou zrádné. Vědí na nás všechno.