Včelí siesta

02.10.2013 17:22
 

 

Unavená po práci doma i na zahradě, navíc trochu zmožená  hlídáním dvouleté  vnučky, jsem si opatrně lehla do trávy. Teď chci jen odpočívat, na nic nemyslet. Matinka bude určitě dvě hodiny spát a já mám chvilku pro sebe. Vyhřívat se na slunci, to miluju. Třeba i trochu zdřímnu. Nebo budu jen tak lelkovat, pozorovat věci kolem sebe. Klásky trávy, brouky, mravence… přenést se do jejich světa. Prožívat jejich zaujetí pro věc; úsilí a soustředění, s kterým hledají potravu, s kterým si čistí tělo, prostě sledovat jejich  hmyzí život. Můj mozek si tím ohromně odpočine.

Tráva příjemně chladí. Civím před sebe. Přímo před mojí hlavou mezi drny trávy tu odpočívá včela;  čistí se. Vytahuje dlouhý sosáček, až jí málem praskne, a přejíždí po něm předními nožkami; je černý a pružný jako hádek, natahuje ho jako žvýkačku. A pořád víc a vytrvale, nic ji neruší, tady ve skrýši mezi drny…Nespouštím z ní  oči.  Čistí si chlupatou hlavičku, tykadla, přejíždí kolem očí i přes ně…nikdy jsem si nevšimla, jak moc je včela chlupatá. Hrudník, za krkem, hlavičku i nožky…jen zadeček má krásně hladký, lesklý. Nikam nepospíchá. Líně a přitom pečlivě se čistí, čechrá, olizuje…Pochopila jsem.  Ona se tu normálně zašívá! 5 metrů od úlu, do kterého  se slétají za čilého bzukotu proudy včel, tam a zase zpátky, tahle nese nektar, jiná pyl, a zase ven, hurá za snůškou.  A jen ta jedna je tu schovaná mezi drny, na zadních nohách jakoby nic - rousky pylu, a nic ji nevyruší. Myje se. Dopřává si masáž. Dokonale soustředěná, odpočívá.  Žádný spěch.

Ach, jak ti rozumím. Je potřeba se zastavit, aby duše netrpěla. Abychom si ujasnili, že jsme, že máme taky duši, že vnímáme sebe a svět okolo. Já se tu přece taky zašívám, no ne? Na pár chvil tu spolu otvíráme svá těla Slunci, aby nám ho jeho paprsky vyčistily. Jsme samy sebou.  Čistíme si duši.

Včelka Mája to taky říkala. Nechci pořád jen pracovat! Chci taky žít, létat po louce plné květů, smát se…

Ještě na chvilku zavírám oči. Vnímám teplo paprsků, které mi prohřívají kůži, a dýchám vůni  stébel.

Když se zvednu, abych šla obrátit seno dřív, než se vnučka probudí,  včela se ještě pořád čistí. Černý lesklý hádek, čechrání chmýří. Nechávám schválně svůj červený mobil v trávě hned vedle ní. Abych na ni nešlápla, až půjdu zpátky s hráběmi.

Asi za hodinu jdu s probuzenou Matinkou na houpačku; v trávě už na dálku na mne červeně svítí můj mobil. Opatrně přijdu těsně k němu: stébla se nehýbají. Tak už jsi, včelo, domeditovala? Už jsi taky zpátky v pracovním procesu?