Vážený pane profesore

27.01.2015 16:27

Vážený pane profesore,

je to už víc než rok, co Vaším domovem je lůžko v domově seniorů.

Vzpomínám na den, kdy Vás sem přijali. Byl jste velmi vysoký, hubený a trochu jste se hrbil. Zakazovali Vám chodit, z obavy, abyste nespadl. Stalo se Vám to už mockrát. Postupně jste se tu ale rozkoukal, s pomocí rehabilitační sestry rozhýbal a docházel s chodítkem na toaletu i do jídelny na oběd. Vaším přáním po dlouhém pobytu v nemocnici bylo, nosit zase trenýrky, a i to se vám po čase podařilo. Jinak jste byl skromný, až skoro pohodlný; stačilo Vám ležet v posteli, číst, studovat na počítači letectví a sledovat televizi. Více aktivit jste nepotřeboval. Říkával jste: "Co může víc člověk v osmaosmdesáti chtít?" Obdivovala jsem se Vašemu intelektu, ale i morálnímu, lidskému a filozoficko-etickému pohledu na svět.  Ráda jsem s Vámi vedla dlouhé, vážné i
žertovné debaty. Opakovala jsem si s Vámi  mechaniku (mechanika je nauka o klidu a pohybu těles, pohyb je působení silou na těleso po určité dráze),rád jste povídal o historii (vše, co je a bylo, se opakuje, například opakovaně dochází k deziluzi národa), o etymologii (víte, sestro, co je rozmarýna? Kytice rozličných, rozmarných květů, směsice trhaná na všech mezích, ale může to být i mořská růže....) Byl jste neuvěřitelně vynalézavý a vtipný. Například, když jste denně vážným hlasem deklamoval do domácího telefonu, který visel u vaší postele, a my na druhém konci drátu na sesterně slyšely: "Sestřičko, velká strana volá!" Nebo: "Sestřičko, volá mne strana, a není to komunistická!"

Jednou jste mi řekl: "Sestro, vy jste mistrem ve svém oboru". Vaše poklona by mi za jiných okolností velmi lichotila, ale já jsem právě vynášela Vašemu spolubydlícímu mísu...

Míval jste rád trička s dlouhým rukávem, zejména to černé Vám slušelo. Pak jste ho dlouho nemohl nosit, kvůli zlomené ruce. Upadl jste a měl jste ji v sádře dvakrát za sebou. Musel jste nosit volná pyžama. Jednou jste v noci spadl a narazil si pánev, sténal jste, když Vás zřízenci rychlé záchranné služby nakládali na pojízdné křeslo. Bylo v tom cosi hluboce lidského a upřímného. Bylo mi Vás v tu chvíli moc líto, když jste přikrytý dekou odjížděl na pojízdné sedačce k výtahu, ale měl jste štěstí , zlomenina krčku to nebyla, za pár dní jste byl zase zpět.

Jsem Vám velmi vděčna, že jste mi pomohl přeložit jeden latinský citát. "Si tibi charta deest, digitis tibi terge foramen..." Mluvil jste plynně latinsky. I později, ve chvílích, kdy jste si některé věci už neuvědomoval, Vám latina šla pořád velmi dobře.

Děkuji Vám, že jsem Vás mohla provázet v jedněch z posledních obdobích života. Sedět u Vaší postele,naslouchat tomu, co říkáte, plnit Vaše přání, podávat Vám pít, držet Vás za ruku, dívat se na Vás  a cítit s Vámi, pokoušet se dodávat Vám klid. Víc nebylo možné. V době, kdy máme k dispozici nejmodernější techniku, software, komunikujeme s celým světem, létáme po zeměkouli sem a tam a pomalu si dělíme Mars a Venuši, nevíme, jak zajistit odpovídající péči člověku, kterému odchází ze života síla. Jak se k němu chovat. Jak tišit jeho bolesti. Jak být u jeho lůžka a naslouchat mu, jak to skloubit s každodenní prací, kam to vtěsnat. Promiňte, i u nás v zařízení je toto umění pečovat o ty, kteří nás pomalu opouštějí, dosud v plenkách.

Vzdávám Vám úctu. Nejen za to, že jste byl universitním profesorem a napsal asi 120 odborných  publikací a skript a asi 7 knih. Ale za to, s jakým nadhledem a vtipem jste toto období žil. Za to, jak důstojným jste zůstal.  Za Vaši lidskost. Že jste se nebál zakřičet, když jste cítil bolest nebo samotu. Za to, s jakou chutí jste vyzunkl černého turka po dlouhém pobytu v nemocnici. Jak jste se znovu učil sám jíst.

Obdivovala jsem Vaše obrázky, které dodnes zdobí chodby našeho domova. Akvarel dvojplošníku. Krajina s Rožmberkem. Váš rodný dům. A další. Jak to, že jste dokázal namalovat tak krásné akvarely, když jste se to nikdy neučil? Držela jsem Vám palce, ať napíšete ještě ty dějiny letectví... Blok ale zůstal nepopsán, napsal jste jen nadpis a odložil tužku. Sešit jsme po několika dnech tiše schovali do stolku.

Teď odcházíte jinam. Ať je to kamkoli, přeji Vám, až přijde Váš čas, ať dojdete ke šťastnému konci. Smířeníse vším a se všemi. Smíření se sebou. Ať všechny činy, které jste vykonal, zůstanou nezapomenuty a zapsány jako v knize. Odchod v lásce, do světla. Ať to je, jako když Vás někdo vezme do náruče.

Zůstávám vděčna za Vaši společnost. Vaše pečovatelka.