Tvářička

26.05.2013 11:01

Matilda je moje osmnáctiměsíční vnučka. Já, která pořád něco hledám a dosud jsem nepřišla životu na kloub, mám vnučku. Divné, že?

Když jsem ji a její matku minule vyprovázela na autobus, v duchu jsem si opakovala některé epizody z jejich návštěvy.  Třeba, jak Matilda umí prosadit, co chce. Místo slov užívá rázná a jasná  gesta. Je jako malá vládkyně. V hlavičce má konkrétní záměr a ten prostě svému okolí přikáže. Bez vynucování, bez vzteku a křiku, spíš laskavě, ale důrazně; tak, že není místo ani čas na odpor. Třeba včera mne vzala za ruku, pohledem rozkázala „pojď“, a v pokoji mne stáhla na k sobě zem. Což znamenalo: budeme se teď spolu tímhle zabývat. Ruku mi položila na hračku. Skládej. Rozeber. Ukaž. Postav, ať můžu bourat. Hotovo.

Na autobusové nádraží jsme dorazily o něco dřív. Už cestou po kamenných schůdcích k nástupišti jsem ucítila tu známou tíhu v podžebří a v žaludku. Přichází to vždycky, když se máme na dlouhou dobu rozloučit. Ach jo, bude mi zas smutno. Vynesla jsem Matildu po schodech na perón, dcera s ohromným kufrem na kolečkách šla okolo po šikmém chodníčku určeném pro kočárky. Moje tíha na prsou se pomalu měnila v pálení v očích a v nose, ale rozhodla jsem se nechat si to na potom. Teď si ještě užiju radost, brečet můžu až potom.

Matilda zatím zvědavě pozorovala autobusy a hemžení lidí kolem. Postavila jsem ji na zem; okamžitě se rozběhla. Honíme se a maminka ať zatím vyřídí jízdenky. Rozpřáhnu náruč a uchechtaná holčina mi přistane na rukou. Vyzdvihnu ji do výšky a její blonďatá čupřinka povyskočí. Točím se s ní a hučím jako letadlo. Vžžžž… Stačí málo, hihňá se všemu. Naposledy koukám na dvě řady po šesti zoubcích, vypadají jako bílé kaménky. Kolik jich bude příště ? Vrývám si do paměti její úsměv, a taky dolíčky – jeden na bradě a druhý ve tváři. Zpívám rozpustilou písničku, poskakujeme po nástupišti. Nejsem žádná extra bavička, ale děti jsou vděčné a v tomhle věku nenáročné, smějí se každé blbině.

Najednou se uklidnila. Ztichla a zadívala se někam směrem ode mne do prázdna. Tělíčko zvláčnělo, tvářičku si položila na mou. Jako by se ponořila do proudu řeky, která teče souběžně s tímto světem, ale má jiný, klidný tok. Přijímám její pozvání; stojíme, obě nehybné, uvolněné, tvářičku na tváři. Čas a lidé kolem nás plynou, ale my jsme se zastavily. Mimo čas, mimo tenhle svět.

„Loučíte se?“ vesele a napůl udiveně se ptá moje dcera, která právě přichází od pokladen. Má ale jinou starost – nezapomenout naložit kufr.

Zůstávám ponořena mimo čas. Takových chvil je málo. Cítím, jak skrze naše ztichlá, mlčící těla promlouvají naše duše. Poslouchám.

„Víš, já přes den hraji tu veselou, živou holčičku, co rozdává radost. Se vším, co k dětem patří. Je to moje úloha tady na světě - po většinu dní. Občas ji ale musím opustit, aby moje duše mohla splynout s tím nádherným, klidným proudem. Popovídat si s jinými dušemi, s tichem, s  vesmírem…. Nikomu to neříkej.“

„Neboj se, neřeknu.“

Odjíždějí.

V autě cestou domů místo slz dokončuji náš rozhovor na dálku. „Neřeknu, Matildo…ale možná o tom někdy napíšu. Slibuji, že jen malinko. Nezlobíš se, viď?“