Šmírák

15.03.2013 21:05

Milada stojí na zasněženém kopečku, jen pár metrů nad autobusovou stanicí. Nenápadně se schovává mezi stromy. V tu chvíli si připadá jako šmírák, jako někdo, kdo má nekalé úmysly. Kdyby ji viděl někdo známý…? Lidi ale chodí po chodníku nevšímavě, každý druhý spěchá, aby stihl metro, autobus… Je půl deváté ráno.

Na druhé straně silnice, po protějším chodníku se pomalu šourá drobný stařík s francouzskou holí. Milada čeká, až se vynoří za stromy; zaclánějí jí ve výhledu. Vyjde na tom správném místě? Evidentně ano. Už je u silnice; Milada vidí, že stařík se belhá po přechodu přes dva jízdní pruhy směrem na druhou stranu. Teď zabrzdil - vrací se ?? Ne, to se jen vrátil k ostrůvku, aby na sloupku stiskl tlačítko pro chodce.  Mužík má na sobě kostkovanou čepici a šálu, které dostal darem k předloňským vánocům, a černou bundu, kterou před chvílí s Miladou vyndali u něj doma ze skříně. Miladin tatínek.

„Tuhle si vzít nemůžeš, jdeš přece do stacionáře,“ rozhodla Milada za něj. Chtěl si původně vzít starou, odřenou bundu, která visela na věšáku. „Oblíkni se, ať vypadáš trochu k světu.“ Podíval se na ni nechápavě. „Myslíš, že tamta je už opravdu špatná?“ zeptal se bezelstně. „Je přece kožená.“ Zabloudila očima k věšáku, kde visela stará kožená bunda s natrženou kapsou, rameny sedřenými od neustálého nasazování a sundávání batůžku či torničky a s prošoupaným límcem. „Nebo bych si mohl vzít kožich.“

„V tom ti bude horko,“ trvala Milada na svém, „máš ještě teplou mikinu a za chvíli bude jaro.“ Už už chystala další argumenty, ale kapitulující otec vyndal ze skříně v ložnici téměř nenošenou černou koženou bundu.

„A kam to vlastně jdu?“ podíval se tázavě na svou dceru.  „No, kam jdeš? Vzpomínej.“ Milada chvíli doufala, že se rozpomene sám. Pak řekla:. „Máš to napsané v kalendáři.“ Otec chvilku přemýšlel. Pak vyndal z připravené torničky omuchlaný stolní kalendář a četl nahlas: „Šimůnkova, autobus č. 136, 9 hodin. Tam je to gero…centrum, no jasně.“ Po chvíli si vzpomněl: „Ale tam já jsem už někdy byl, ne?“ Milada trpělivě odvětila: „Ano, tati, tam jsi už byl. Chodíš tam každé úterý.“

Dívala se na něj. Z dálky vypadal  skoro jako někdo jiný. Shrbený, hubený, drobný pán. Připadala si jako v nějakém detektivním filmu: Teď vytáhl  kapesník a utřel si nos. Přitom pomalu mířil k zastávce autobusů, která ale, vzhledem k jeho tempu, byla ještě daleko. Kdysi uspěchaný, rtuťovitý, silný, rozhodný  a občas i hrůzu pouštějící chlap. Přijel autobus, za ním druhý. Na čísla Milada neviděla, stála ve špatném úhlu. Nezrychlil, šel pořád svým tempem. Buď řidič počká, nebo za chvíli přijede jiný.

Nebylo to jeho číslo. Když proud vozidel přestal Miladě zakrývat výhled, spatřila, že táta mezitím došel až na zastávku a prohlížel si jízdní řády. V tu chvíli změnila stanoviště; pomalu a opatrně se posunula o několik metrů blíž k vozovce a skryla se za východ z podzemního výtahu. Právě přijížděl jeho autobus; číslo teď už rozeznala. Čekala, jak to celé dopadne.

Když autobus ze zastávky odjel, postava muže v čepici už u cedule nebyla. Odjel. Mohla jít.

----------

Dnes ráno to vlastně proběhlo docela hladce. Když Milada v půl osmé přišla do tatínkova bytu, už se vypravoval. Byl oblečený tak napůl  a něco hledal. „To je dobře, že jsi přišla,“ řekl, „já jdu dnes do toho…..Nemůžu najít peněženku.“

„To se nic neděje,“ odpověděla Milada. „Klid, tati, máš čas. A když přijdeš o trochu později, tak to taky nevadí.“ Dnes se jí kupodivu dařilo zachovat klid a příjemný tón, dokonce přešla bez poznámek odér, který ji nemilosrdně zasáhl hned u vstupních dveří. To se jí povedlo málokdy; nevyvětraný byt ji většinou hrozně iritoval. Ztrácela trpělivost, zejména když byla v otcově přítomnosti delší dobu nebo když ji tlačil čas a někam spěchala. Přesvědčovala, napomínala, sem tam mu něco vyčetla. Zvlášť když našla v bytě nepořádek. Jenže časem zjistila, že tím ničemu nepomůže, spíš naopak. „Počkejte, až vy budete staří…nechte mě všichni bejt!“ Bránil se, pak mu selhal hlas, někdy vypadalo, že se rozpláče. Jako kárané dítě. Raději rezignovala. Špinavá koupelna, nevyhozené odpadky, jídlo na balkóně místo v lednici … no a co, není to vlastně všechno jedno?

„Už jsi snídal? Ne? Tak já ti připravím něco k snídani.“  V lednici našla Ramu a ve skříni urologický čaj.

„A jak tobě se daří, Miládko?“ Vždycky, když se ptal na druhé, obličej se mu rozzářil. Za chvíli ale jeho oči zas těkaly po místnosti, jako když něco hledají. Hledá pořád, napadlo Miladu. Někdy už ani neví, co. Je to … program.

Když po čtvrté za sebou vstal od snídaně a sháněl peněženku, Milada už to nevydržela. „Podívej se, dal sis ji sem do kapsy u bundy, mobil a brýle taky, teď jsi tu byl a přesvědčil ses. Opravdu je tady. Teď chvíli seď, prosím tě, a v klidu se nasnídej. Všechno máš připravené.“ Podařilo se jí ho usadit a přimět, aby pokračoval v jídle. Mezitím mu do torničky připravila náhradní hygienické potřeby, kalendář už si tam zřejmě dal, než přišla. Byl hustě popsaný drobným písmem, pro každý den zvláštní rubrika. „Byl u mne Venca L.….byl jsem s Mařenkou nakoupit…volal Láďa - Hanička prázdniny…7.30 zubař Vysočany…v pondělí přijde Hana… úterý 9.00 Gerontocentrum Šimůnkova, autobus č. 136. Diář je vlastně taková náhradní hlava, zauvažovala, která ale má jen minulost a budoucnost. Předtím a Potom. Všechno ostatní tatínek ví – tedy jen to, co je právě TEĎ.

Ještě posbírala po bytě pár nevyhozených odpadků – kelímek od včerejšího jogurtu, zátku od piva, zmuchlaný papír, sáčky od pečiva a použité pleny. Přibalila je k odpadkům, až budou odcházet, vynese je do kontejneru. Prádlo namočila do horké vody a přisypala voňavý prášek. Hotovo.

„Cestou domů si kup brambory. Ukaž, napíšu ti to do kalendáře.“ Po pravdě, nedoufala, že brambory cestou domů opravdu koupí, ale to nevadí, má tu ještě čtyři. Za pokus to stojí, třeba si vzpomene.

„To je se mnou hrozný…Nic si nepamatuju, jsem kolikrát takovej…popletenej… “ Stála na chodbě a trpělivě čekala, až se obuje a vyjde z bytu. Pozorovala, jak klíče na dlouhé žluté šňůře pečlivě přendává z vnitřní strany dveří a zasouvá je do zámku  zvenčí, aby si nezabouchl. Bezpečně nacvičený pohyb.

„To máš jedno, tati, každej přece má něco. A ty jsi jinak úplně zdravej. Hlavně, že trefíš domů. A že nenecháváš zapnutej sporák.“

Zazubila se: „A to ostatní …. ti řeknem…“