Silviny oči

17.03.2013 20:59

Silva má krásné oči, oči polodivoké kočky. Když se na mne dívá, zdá se mi, že se v nich občas objeví odlesk její duše. To většinou ve chvíli, kdy se něčemu smějeme. Jako například včera. Silva se plazila stacionářem sem a tam – je takový všudybyl, nevydrží na jednom místě – takže se plazila nejdřív do kuchyně, z kuchyně do předsíně, pak zas přes jídelnu ke kanceláři a zpátky do jídelny. Tam se mi vyšplhala na klín, pak se zas sesunula vedle na židli a najednou ji napadlo, že si sundá ponožky. Sundala si je a pod nimi měla malé měkké nožky, které, jelikož nikdy pořádně nechodily, zůstaly měkkoučké, jako to bývá u batolat.  Pak mi ponožku, smotanou do chuchvalce a obalenou vlasy, chlupy a drobky z podlahy stacionáře, strčila před obličej. „Fuj, já to nechci“, nakrčila jsem nos a odstrčila její ruku s ponožkou. Zahihňala se a přitiskla si ten ponožkový chlupatý chumlík k nosu. V tu chvíli měla úsměv šťastného dítěte;  její oči se zaleskly a odněkud z hloubky těch jejích očí na mne mrkl čertík, který přeskočil do mých.  Silva zase strčila ponožku k mému obličeji a zacpala si nos. Smějeme se.

Ano, jsou chvíle, kdy v těch očích někoho zastihnete doma. Oči kočky. A nad očima ofina.

Vlastně , Silvie se na mne vrhla hned, když  jsem poprvé vešla do dveří. Byl to můj první den praxe ve stacionáři osob s tělesným i mentálním postižením.  Vešla jsem a než jsem se rozhlédla kolem sebe, něco se na mne začalo sápat. Sice pomalu, takže bych bývala měla čas protestovat, uskočit, odstrčit ji, jako to dělají ostatní, když Silva obtěžuje nad snesitelnou míru, nebo hrozí, že vás zadusí svou přízní.  Jenže  Silva při svých pomalých, jakoby měkkýšovitých pohybech vlastně dává každému prostor, aby ještě včas unikl. Neudělala jsem to. Fascinovaně jsem se dívala, jak to stvoření s něžným obličejíkem a vlasy lesklými jako lachtaní kůže, pomalounku, ale se záměrem víc než jistým se pomalu přisává  a ovíjí kolem mého těla. „Když neucukneš, přilnu“, hlásá na dálku její velké, měkké tělo a její ruce jako něžná chapadýlka se mi pomalu obtáčejí kolem krku.

Chvíli jsem podržela Silvii v náručí a když se nabažila mého prvního objetí,  svezla se k mým nohám a tam setrvala, dokud ji Petr něžně neodstrčil a neuvolnil tak moje chodidla, protože se mnou potřeboval v kanceláři něco probrat. Seděl za stolem a já jsem odpovídala na jeho otázky. Vlastně, vnímala jsem ho jen napůl, moje druhá půlka byla za dveřmi u Silvie, která vytrvale – zřejmě vleže- bušila do spodní výplně zavřených dveří.

Později, když jsem pomáhala s poledním jídlem, jsem měla možnost být Silvii znovu nablízku. Její měkkounké bílé ruce mne znovu uchopily a dotýkaly se mne, jako když jimi poznává svět.

Silvie je téměř třicetiletá žena. Může mít tak o 15 kilo víc než já. Když se mi svým typicky  pomalým, ale vtíravě jistým pohybem sesune na klín, chovám na kolenou třicetileté dítě. Pak se její ruce a hlava opatrně, ale pevně přitisknou k mému krku a postupně zesilují sevření; tak pomalu, že mám pořád šanci na negativní odpověď. Její tělo se přelévá, jako by uvnitř bylo tekuté; je vláčné a ohebné jako tělo nějakého vodního živočicha.

Mám ji ráda.

Silva mi trochu připomíná Romanu. Romaně může být také tolik. Její štíhlé až hubené, křehké a pružné tělo jako by bylo stále připraveno k akci. Má lesklé černé oči, které připomínají kočkovitou šelmu, a stejně černé, lachtanově lesklé vlasy jako Silva. Romana je manažerka. Inteligentní, bystrá, vědomá, s jasným záměrem, jistá ve svých cílech, z kterých neuhýbá, ví přesně, co chce. Přísný time-management. Ani minuta nazmar. Sebereflexe, strukturované myšlení. Ví, co dělá a co bude dělat konkrétní den v příštím tři čtvrtě roce (zatímco Silva se den co den plazí od kuchyňské linky k jídelnímu stolu a zpět). Stříbrné auto, stříbrný note-book. Navzdory tomu je Romana úžasná; vlídná, empatická, sdílná. Vím, že má citlivou duši. Jen se jí občas v černých očích, někde hluboko, objeví zoufalý, uštvaný záblesk dnešní doby.