Pupeny to vědí

08.04.2013 20:15

Kamarád mne letos pozval na rituál vítání jara.  Slíbila jsem, že přijdu.

Jdu od vlaku, podél kolejí vzhůru loukou, která asi kdysi byla polem. Suchá tráva a vysoké plevely  šustí v ledovém povětří. Pod nohama mi křoupou střípky ledu. Skončí to letos vůbec? Sukni, pod kterou mám ještě dvě vrstvy kamaší, mi bere vítr; těším se, až budu v lese. Začíná sněžit. Teď, když už je skoro duben.

Zastavuji se. Bloumám, ani nevím, co mne zaujalo; pohrávám si s hrudkami přeschlé zmrzlé hlíny, které mi křoupají pod těžkou botou jako granule rozpustného kafe. Prohlížím si chudičké trsy travin, v kterých jen občas zahlédnu zelený stonek. Tuším něco tam dole, jako by pod těmi ubohými drny trávy byla schovaná naděje. Plevely se klátí ve větru; mám pocit, že něco říkají. Vědí něco, co já ne? Jdu dál. Už jsem skoro pod lesem. Při pohledu vzhůru do korun stromů mne zasáhne tichá důstojnost a klid vysokých dubů, které lemují les a chrání ho před nárazy větru. Taky se tváří, jako by něco věděly, jsou napjaté tajemstvím. Jen puknout.

Pak mi to dojde: smějí se mi. Tváří se, jakoby nic, navenek jsou nehybné, předstírají zimní klid, ale uvnitř se mi chechtají. Ony, na rozdíl ode mne, vědí, že to přijde, protože to přijít jednou musí. Jsou připraveny. Uvnitř mají všechno hotové. Spojeny se zemí a nebem jen čekají na tu správnou chvíli. Čekají, ale jinak než člověk. Člověk je nervózní, když musí čekat, je nejistý, neví kdy, ptá se proč, a kdy to už bude? Stromy a tráva ne. Uculují se, připraveny vyrazit. Navenek klamou.

Přicházím k první zahradě. Vůbec si nedovedu představit jarní rituál, který mne za chvíli čeká. Jaro se lehko vítá, když kolem všechno kvete, svítí slunce, bzučí včely. Ale když se příroda tváří jako v hluboké zimě?

 U plotu zahlédnu úly. Včely pracují už několik měsíců, možná už od vánoc. Zvenčí to vypadá, že spí, ale v hloubce a tmě úlu je teploučko. Už dávno se rodí nové generace, matka klade a dělnice krmí larvy. Sestřičky slunce. Vylétnou, jen co přijde čas.

To musí mít člověk jistotu stromů, zemitost trávy a víru včel, aby neztratil naději.

Už vím, jak budu dneska vítat jaro. Hlubokým klidem, hlubokou jistotou. Tichem. Bytím. Odevzdáním. Vlastně rituál pro mne už začal, tady, v přírodě. Sedám si do uschlého dubového listí, políbím kůru dubů, schoulím se do náručí jejich větví. Pokorně sedím v tichu, kolem sníh a mráz, a nechávám z houštin pomalu odcházet denní světlo. Uvnitř jsme spolu, přírodo. Jsme jeden druh, jeden život, jedna míza.