Proměna pana Valenty

04.03.2014 18:33

"Uděláš pro mne něco?" zeptala se Klárka Veroniky, když bylo po obědě vše sklizeno; klienti byli na svých pokojích a odpočívali. Čas, kdy mohl odpočívat i personál.

"A co?" zvědavě opáčila Veronika.

"Už dlouho přemýšlím o tom, že si vezmu do parády pana Valentu. Aby zas vypadal aspoň trochu jako člověk. Vezmu ho do koupelny, ostříhám mu vlasy, oholím ho a pak ho na lůžku pořádně promažu a namasíruju. Udělám to sama, klidně odpočívej. Jen kdybys mi ho pomohla posadit na vozík."

Veronika souhlasně kývla, stejně tak denní sestra. Když šlo o to, udělat pro někoho něco dobrého, najednou se nekoukalo na to, že je to práce navíc.

Klárka měla v paměti několik posledních návštěv paní Valentové; když minule odcházela,viděla ji dokonce plakat.  Pan Valenta v posledních měsících opravdu velmi sešel. Ještě nedávno jezdil sám na vozíku po chodbě a odstrkoval se jednou zdravou nohou, dokázal  bez problémů sám vykonat potřebu a jedl vsedě na vozíku u stolu. Když se jedinou zdravou, ale silnou paží  přitáhl na hrazdičce, rýsovaly se na jeho bílé kůži bicepsové svaly. Byl ještě poměrně mladý; úraz ho předčasně upoutal na lůžko. Teď už ho jen krmili kašovitou nebo nadrobno nakrájenou stravou, dolní protézu už nenosil. Zhubl a často kašlal, hrozilo, že se s ní zadusí. Ani už o ni nestál; tím pádem ale jeho tvář i ústa vpadla dovnitř a místo řeči jen huhlal. Nikdo mu nerozuměl ani slovo. Vozík stál už pár měsíců v koutě místnosti a pan Valenta se jen stěží a s dopomocí druhých obrátil na bok, aby mu mohli nasadit plenu.

Klára s Veronikou přišly s hrkajícím gramofonem k jeho posteli. Uviděly divý, prázdný pohled někoho, kdo už pomalu ztrácí kontakt s okolím, vyhubléáře zarostlé šedivým strništěm a  dlouhé rozcuchané mastné vlasy. "Půjdete k lazebníkovi, co tomu říkáte, pane Valento?", zažertovala Klárka. Naložit ho bylo otázkou chvilky; zatímco Veronika povlékala postel, Klára se s nůžkami, voňavou kosmetikou a holicími potřebami zavřela v prostorné erární koupelně se sprchou a sedátkem, madly a multifunkční vanou, jejíž provoz byl tak nákladný, že ji raději nikdo nepoužíval.

Nikdy předtím ji nenapadlo, že pan Valenta má tolik vlasů. V posteli to vypadalo na pár chlupů, ale stříhala už pěknou dobu a stále nebyla hotova. Pak namydlit, vydrhnout...býval to asi silný a dobře stavěný muž - ani povolené svalstvo nemohlo zatajit dobře vyvinutý hrudník a široká ramena. Když mydlila nohy a stehna, bílá povislá kůže se houpala sem a tam...

"Zima"...vyrozuměla z jeho hlasu a prosebných pohledů. Přehodila přes něj velkou osušku. Musí si pospíšit, ještě oholit...šlo to těžko, vousy na scvrklé tváři nechtěly povolit, ať měnila směr žiletky a natahovala kůži, jak
se dalo. Únava z včerejší směny a perného dopoledne se začínala hlásit - kolik toho ještě zbývá? Když byl konečně osušen, cítila se vyčerpána.

Na lůžku mu ještě promasírovala každou končetinu, povolené svaly, ramena a záda. Olej krásně voněl. Dávala si záležet, aby dotyky a masážní tahy byly pomalé, ať tělo relaxuje, ať procítí lidský, laskavý dotyk... Jak dlouho ho neměl?

Zbytek odpoledne byla Klára k ničemu. "Co je s tebou?" vyzvídala Veronika a snažila se ji probudit k životu.  "Vypadáš jako bezduchá".

"Asi jsem toho Valentu neměla už dělat, jsem nějaká unavená...Chtěla jsem, aby vypadal jako člověk, až přijde jeho žena.  Ale přehnala jsem to."

Nakonec Klára odešla asi o hodinu dřív z práce. Stejně bylo už všechno hotovo, a Veronice to nevadilo. Doma padla do postele a usnula. Díky tomu mohla druhý den zas bezchybně fungovat.

Po obědě se začaly trousit nedělní  návštěvy. Klárka měla ten den na oddělení spoustu práce, vůbec nestíhala sledovat, kdo přišel a co se kde děje. .. Jen když šla s hrnky od svačiny okolo pokoje pana Valenty, koutkem oka zahlédla, jak paní Valentová krmí svého manžela dětskou výživou a  spokojeně se usmívá.