Před oponou za oponou

12.03.2013 20:50

Měla jsem absolvovat praxi v domově seniorů, kde pečují o staré lidi v různě pokročilém stadiu demence. Přijela jsem jedním z prvních ranních autobusů, směna začínala brzy. Autobus zastavil na samém konci vesnice. Zasněžená pole, pokrčené   staré jabloně ve škarpě u cesty, na stromech ukřičení ptáci, a naproti překrásný areál, který spíš vypadal jako hotelový komplex pro návštěvníky, kteří hledají klidné místo k odpočinku. Recepce a restaurace pro rodinné příslušníky a jiné hosty vůbec nepřipomínaly nemocniční prostředí, na které jsem byla ze své krátké praxe v podobných domovech zvyklá. Vystoupala jsem po kobercem potaženém schodišti, nakoukla do stylové jídelny s velkými okny a na sesterně se převlékla do dlouhého trika a bílých kalhot.

Asi po čtvrt hodině jsem sešla do jídelny. Za velkými skleněnými tabulemi oken jsem viděla zasněžené stromy, tytéž, které mne přivítaly, když jsem prve vystoupila z autobusu, a placky bílých polí, z kterých dýchal nekonečný klid a na kterých hledali havrani svůj denní příděl potravy.  Právě se podávala snídaně. Jednoho klienta po druhém sváželi zaměstnanci výtahem dolů, někteří už seděli u stolů a trpělivě čekali. Byl to ten zvláštní druh trpělivosti a odevzdání, který lidé žijící v dnešním civilizovaném světě vůbec neznají; všichni spěcháme za svým cílem, prázdnota a bezcílnost nás děsí. Jenže tihle lidé nemají kam spěchat, jeden den je jako druhý, čas se zastavil. Čekání už vlastně není čekáním, protože není na co čekat. Čekání se stalo bytím, a zároveň velmi významnou součástí jejich života.

„Můžeš zatím nalévat čaj,“ řekla mi Káťa, která měla dohled v jídelně. Přebírala a usazovala ke stolu klienty, kteří se sem shora v doprovodu ošetřovatelů pomalu trousili, pomalými krůčky nebo na vozíku. Dobré ráno, Miládko, jak jste se vyspala, Růženko, Helenka to dneska zvládá sama, Danuška… Jiří… pro každého vlídné slovo, osobní přístup. Čekalo se na snídani.

Čaj z velké termosky nechtěl vytékat, každou chvíli jsem musela malým čudlíkem dovnitř napumpovat vzduch, abych vůbec hrnky naplnila. Za každý vypitý hrnek čárku, protože pití je pro stárnoucí organismus nezbytné. Ujala jsem se krmení, tady správněji – asistence při jídle; někteří ten jednoduchý pohyb sami nezvládali, jiní byli zas apatičtí. Jak by to bylo v přírodě? Naše tělo přesně ví, kdy má ukončit přijímání potravy, ví, kdy je jeho čas? Je to v souladu s přírodními zákony? Ale my jsme přece lidé…? Tak, paní Horáčková, otevřte pusu, táák, no vidíte, jak jste šikovná. Je to dobré? Chutná vám to? Máte chleba s pomazánkou. Vypadá to moc dobře. A zapijte to, pít se musí. Nechcete? Tak zase za chvíli? Aspoň jeden hrnek vypít musíte. Sousto po soustu, pomalu a jistě, každý den dospět  k jedinému cíli: dodat tělu potřebné živiny, tekutiny, energii, aby mělo sílu žít.

„Teď půjdou nahoru?“ zeptala jsem se po snídani. Káťa se usmála. „Ještě ne.“  „To tady budou až do svačiny?“ vyzvídám, protože nevím, jak tady vypadá průběh celého dne. Odpověděla až po chvíli. „Ne. Jsou tady až do oběda. Pak půjdou nahoru odpočívat.“ „A co tady celé dopoledne dělají…??“ Opět uvažuji jako člověk naší společnosti zaměřené na výkon a cíl.

Když byly sklizeny poslední talířky a hrnky, začal dopolední program. Začínal opravdu pomalu; někdo potřeboval dopravit na záchod, jiný zase změnit polohu nebo uložit do obrovské „peřiny“ speciálně určené k tomu, aby v ní člověk mohl zaujmout pozici polosedu nebo pololehu, na boku či na zádech, prostě takovou, která mu nejlépe vyhovuje. Někteří se potřebovali protáhnout, rozhýbat, cvičit chůzi v chodítku, některé bylo třeba prostě jen podpírat, aby tělo udělalo prospěšné pohyby, kroky, rozproudila se krev, aby duch zase nabyl vůli něco dokázat, něčím pohnout, někam dojít…

---------

 Zkouším vést cvičení. Vzpomínám na to, co jsem viděla ve stacionářích. Co všechno se dá cvičit na židli? Střídám jednoduché pohyby paží, prsty, pak hlavu a krk, prokládám to dechovými cviky. I mně to dělá dobře. Někteří se zapojují, jiní ne. „Všichni musíte, i vy, paní Kršáková, i vy, Jiří,“ volá Káťa. „Aspoň trochu, aspoň to zkuste, ráz dva.“ Povzbuzuji je také. Když se obrátím na někoho konkrétně, začne se trochu snažit. Jinak ne; na obecný povel reagují jen někteří. Ti, které to ještě baví, nebo kteří v tom vidí ještě nějaký smysl. Cvičíme už skoro půl hodiny – nápady mi docházejí, vymýšlím, jak se na židli dají procvičit nohy. Ale dají. Všechno jde, když se chce. Ale chce se všem?

Ke svačině polévka. Opět čaje, čárky, bryndáky těm, co potřebují pomoci s jídlem.

Pak zpíváme. „Když jsem já šel tou Putimskou branou...“ Dělá mi to radost, mám chuť je nakazit svou rozpustilostí. Zpívám nahlas, tady nevadí, že to občas zaskřípe. Mám chuť se hýbat, tančit, pohupovat v bocích, radovat. „Tovačov, Tovačov“ nám jde obzvlášť dobře. Ti, kteří zpívají, mají v očích tutéž radost jako já, touhu vyjádřit zpěvem cit, ducha, který je uvnitř. Spojuje nás to. Vybavují si texty písní. Ty nezapomněli… Někteří.

-----------

Po obědě – poté, co ošetřovatelé jednoho klienta po druhém opět vyvezli výtahem do vyšších pater, kde jsou pokoje – hygiena, jinak řečeno, přebalování. „Půjdeš s Ondrou vykoupat pana Pacáka“, řekla mi Káťa. Trochu jsem se bála. Pan Pacák dopoledne dole nebyl, je pořád na pokoji. Co uvidím?

V pokoji byl těžký vzduch. V první řadě vyvětrat. Omést postel od drobků. Trochu páchnoucí pokrývka, co bude pod ní? Pustili jsme se do toho. Odhrnujeme deku. Vidím pomuchlanou, trochu ušpiněnou podložku na jinak bílém prostěradle. Z kalhot od pyžama kouká hadička, která je zakončena sáčkem s tmavou tekutinou. „Svlékneme ho“, povídá Ondra. „Dej pozor na ten sáček.“   „Ledviny?“ zeptala jsem se Ondry. Přisvědčil. Přidržujeme hadičku se sáčkem tak, aby se hadička při svlékání kalhot nevyvlékla. Opatrně stahuji nohavice. Pan Pacák už má na sobě jen plenkové kalhotky a tričko. Ustlat, natáhnout novou podložku. Posazujeme ho na vozík. Ještě bačkory. A s sebou čisté oblečení – tepláky, čisté červené triko, ponožky, pérovací nepropustné kalhotky.

-------

Než jsem v místnosti s prádlem vybrala oblečení, Ondra už měl pana Pacáka úplně svlečeného a posazeného na gramofon. „Pomůžeš mi s ním do koupelny?“ zeptal se vesele. Než jsem stačila přisvědčit, Ondra si všiml něčeho v místech, kde gramofon má dole kulatý otvor, a změnil názor i výraz.  „Ne, pomoz mi ho nejdřív posadit na záchod.“  Zvedáme ho na záchodovou mísu. Mezitím, co sedí, doběhnu pro další osušky, je jich tu málo. „Už je to asi všechno“, řekl Ondra, když jsem se vrátila s osuškami. „Teď pod sprchu.“ Začal pana Pacáka omývat teplým proudem vody a mydlit žínkou po celém těle. Přitom ho různě otáčel a nadzvedával, aby se žínkou dostal všude; nebylo to snadné; vsedě vždy nějaká část těla zůstane zakrytá. „Pozor na vývod – ten pytlík mu přidržuj. Tak – už je to snad všechno. Začneme s osušováním.“

Nebylo to všechno. Uviděla jsem, jak se voda na dně sprchy, ve které jsme šlapali, pomalu barví do hněda. Cosi v ní plavalo. „Jéžíííš…“, zaklel Ondra. „Tak znova. Jdi odsud, připrav zatím osušky a oblečení. Zvládnu to sám.“ Asi nechtěl, abychom v tom šlapali oba.

V předpokoji jsme pana Pacáka utřeli a oblékli do čistých, suchých věcí. Červené tričko a tepláky voněly pracím prostředkem. Plenkové kalhotky a tepláky bylo třeba upravit tak, aby se sáček s hadičkou daly provléci ven a zavěsit na vozík. Přitom jsem otevřenými dveřmi do koupelny viděla, jak po podlaze sprchy plave to, kvůli čemu Ondra prve zaklel. Kanálek u sprchy se zřejmě ucpal.

Vtom do pokoje přišla ošetřovatelka. „Kdy už budete hotovi s tím koupáním? Pan Pacák má návštěvu. Čeká na něj dcera.“ Ondra znervózněl, ale řekla jsem: „No co, tak počká. Vždyť nehoří. A už to skoro máme.“

Ještě fénem vysušit vlasy a  vyčistit uši vatovými tampónky. Uklidili jsme ručníky, špinavé prádlo, pleny, hřeben.  Obout bačkory a jede se.

„Odvez ho k výtahu, návštěva bude buď na pokoji nebo na recepci. Já musím prošťouchnout  tu koupelnu. Ale čím?“ Ještě než se zaklaply dveře výtahu, zahlédla jsem jeho zoufalý výraz, v němž zároveň nechyběla naděje, že si nějak poradí.

„Kam za vámi chodí dcera, pane Pacáku? Na pokoj nebo dolů k recepci?“ zeptala jsem se, abych si ušetřila hledání. „Obojí. Někdy tak a jindy tak.“  Ach jo. No tak nejdřív na pokoj, to je blíž. Vystoupili jsme v prvním patře. Střih.

-------

„Ahoj tatínku!“ Rozradostněná světlovlasá paní ve středních letech čekající u výtahu líbá muže na vozíku. Určitě cítí čistý závan vypraného červeného trička, možná i jemný nádech mýdla z tváře, kterou před chvílí políbila. Hlavou mi blesknou tři centimetry hnědavé tekutiny na podlaze koupelny a temně rudý sáček s hadičkou u postele. „Jak se máš?“ odváží si tatínka po zeleném koberci do útulného pokoje s velkým zrcadlem, přepychovou koupelnou  a vyřezávanou, hnědou postelí. Je šťastná ze shledání. Vnímám její úlevu, když vidí, že je o tatínka dobře postaráno. Cítím, že v tu chvíli s ní padá k zemi napětí a skrývané pocity viny a doslova vidím, jak odplouvají spolu s hnědou tekutinou do odpadního kanálu sprchy. Teď vidí, že mu dobře vybrala tohle místo, udělala, co mohla, má ještě tolik jiných starostí, musí chodit do práce, starat se o rodinu, domácnost, placení účtů, hypotéky, jinak to v téhle divné době prostě nejde…

Vracím se na patro, kde jsem zanechala Ondru s ucpaným kanálkem.  Někdy je dobře, že v životě existuje opona.