Prášky

03.01.2014 21:16
 

 

Paní  Znamenáčková každý večer, když skončí televizní program, vystoupá s lomozem nahoru do prvního patra a zaskřehotá hlasem, který připomíná ježibabu z pohádky: „Jako obvykle, jako obvykle!“ Její hlas skřípe a lomozí do nepříjemných výšek, hlasivky jako když se vzpouzejí a ústa zeširoka artikulují; načernalá  pleť, rozježené vlasy a zuby se zejícími tmavými mezerami. Vyslovuje pomalu a patlavě, jako ježibaba z pohádky. Jen silonová šatovka s křiklavě modrými květy a nohy jako hůlky v hnědých  silonových punčochách, obuté do důchodcovských papučí, mne ale vždycky  vrátí do reality a připomenou mi, že je to paní Znamenáčková. Jedna z mála ještě docela svižně chodících obyvatel domova důchodců, která denně chodí do přízemní klubovny na televizi. Každý večer je tam sama až do skončení večerního programu. „Zas to nejde vypnout,nejde to vypnout, jako obvykle!“ omílá dokola patlavým hlasem a dožaduje se pozornosti nočních sester.

„Běžte klidně spát, paní Znamenáčková,“ říká Hanička a mrká na mne, „já se tam dojdu podívat.“ Snažím se nasměrovat paní ježi-paní k jejímu pokoji, který je na konci chodby.  Když se za ní zavřou dveře, otočím se tázavě na Hanku.   Mávla rukou. „Včera tu byla taky,  to její „jako obvykle“ je jako znělka na dobrou noc. Přitom tam svítí jen ten červený puntík, televize je vypnutá. Nemusíš tam ani chodit, Leni“ , uklidní mne Hanka. „Jo, dala´s jí ty prášky?“ „Neboj, má je na stolku“, odpovím. „Říkala´s přece, že je má brát  až před spaním.“ Vzpomenu si, že jsem se chtěla na něco zeptat. „Hanko, a co je to vlastně za prášky? Proč bere 3 stejné léky najednou?“

„To nejsou léky,“ koukne se na mne trochu shovívavě, „to jsou přece normální prášky na spaní.“  „A to bere tři??“ divím se, „proč?“

Hanka ztiší hlas. „Když sem přišla, brala jich šest najednou. A ne jen na spaní. Postupně jsme jí snižovali dávky.“  Pokouší se o vtip: „Normální narkomanka, ne“? Pak zvážní a opraví se: „Víš, ona je psychiatrická. Bez prášků neusne.“

Zamyslela jsem se. Poprvé jsem paní Znamenáčkovou obsluhovala asi před měsícem. Pomáhala jsem jí po koupání s oblékáním; to jsem ještě nevěděla, že se obléká sama. Pořád po mně chtěla jiné punčochy. Přehrabala jsem celou skříň a našla jsem tam jedny čisté, podobné těm, které před koupáním odložila do kouta na hromádku špinavého prádla. Jenže jsem nedokázala paní přimět, aby si je oblékla. „Ty nejsou moje! Já chci svoje punčochy! Ty moje nosí nějaká bába! „ Snažila jsem se ji uklidnit. „Ale vždyť jsou stejné jako tamty, podívejte se, jsou vaše, vzala jsem je z vaší skříně…“ „Nejsou stejný, ty nechci, chci tamty!“ a ukázala na zmuchlanou hromádku v koutě. „Ale ty si nemůžete vzít, paní Znamenáčková, jsou přece špinavé…“   „Ne. Jiné nechci.“ Přestávala jsem zvládat situaci. Nadechla jsem se a beze slova jsem zvedla dva chumle ze silného silonu a otočila je na líc. Při otočení paty a špičky se z každé mírně zaprášilo. Rezignovaně jsem navlékla staré paní nejdřív jednu a pak druhou punčochu. Při navlékání druhé jsem zjistila, že špička je slepena čímsi bílým a lepkavým, zřejmě žvýkačkou. Couvnout už nešlo.

Z myšlenek mne vytrhlo známé cupitání na chodbě.  Hanička se zvedla, když paní Znamenáčková už zase vcházela do dveří sesterny.

„Nedostala jsem prášky na spaní. Nemůžu usnout,“ zaskřehotala. Zvedla jsem se taky. „Ale dostala jste je, paní Znamenáčková, dávala jsem vám je na stolek, jako obvykle.“ Jako obvykle? Přistihla jsem se, že už asi taky blbnu. Hanička skoro vyprskla.

„Nejsou tam.“

„Tak to už jste je asi snědla. Víte co, podíváme se tam spolu.“

Nebyly tam. Snědla je a zapomněla. Podařilo se mi ji přesvědčit a uložit do postele.

Asi za 20 minut opět cupitání noční chodbou. „Chci svoje prášky. Nedostala jsem prášky. Nemůžu usnout.“  Vzala jsem ji pod paží. „Pojďte, půjdu s vámi do pokoje. Budu chvíli u vás. Nebojte se, za chvíli usnete.“ Vešly jsme do jejího pokojíku. Její  spolubydlící už spala. U postele paní Znamenáčkové byla rozsvícena jen malá lampička.

„Otevřu vám na chvíli okno, ano? Máte tu hrozný vzduch. Počkám tu, než se vyvětrá a pak vám ho zavřu, nebojte se. A teď si  lehněte do postele, ano? Budu chvíli u vás.“ Poslušně se uložila na bok do klubíčka, zády ke mně, a přikryla se peřinou. Ve tmě vypadala jako takový zámotek, schoulený v bílém předivu vláken. Je vlastně taková droboučká, bezbranná. A tak…. sama. Pohladí ji někdo vůbec?

Položila jsem jí ruku na rameno. Po chvilce váhání jsem jí přejela od ramene k šíji, pak druhou rukou po páteři. Nic neříkala. Začala jsem jí lehce masírovat záda. Když  jsem podržela chvíli ruku v kříži, cítila jsem, jak v tom malém starém těle pulsuje energie. Cítil jsem i napětí, které se pomalu rozpouštělo. Ani nedutala.

Ráda se lidí dotýkám. Odjakživa mne bavilo masírovat. Cítit, jak se tělo uvolňuje, bolest a napětí odplouvá… Na paní Znamenáčkovou jsem ale nikdy nepomyslela.

Nakonec jsem ji pohladila po vlasech, zavřela okno a zhasla lampičku.

Ráno, než jsem odešla po noční domů, zaslechnu u dveří sesterny známý ježibabí hlas. –Prášky…?

Denní sestra odpovídá: „My víme, stěžovala jste si, že jste prý nedostala prášky.“

„Né…, já jsem se přišla omluvit. Dostala jsem je. A usnula jsem. Já jsem po nich tak krásně usnula…“

To už scházím po posledních schodech do přízemí a mířím k východu. – No zaplaťpánbůh.

-------------