Pole

01.12.2012 14:14

Pole je vlastně moře/ Stařena Déméter

I.

Když stojím v poli, připadá mi, že pole je jako moře.  Vlní se ve větru a omývá moje nohy, hladí mi ruce. Ševelí, šumí; když zafouká vítr, vlny jsou větší, pak zase menší. Přelévá se, tančí v neustálém pohybu.

Zažila jsem to prvně před lety, na jedné z procházek k Barrandovským skalám. Cesta se táhla od posledních paneláků mezi poli – a tam už nic, jen prašná kamenitá pěšina, pole, skřivánci. Po pár krocích jako kouzlem utichl městský hluk a dál jen ticho, samota a cvrlikání  odněkud z modré výšky, kde nebylo vidět nic, ani černou skřivánčí tečku.  Minula jsem boží muka, kde se válelo několik odpadků, a pak jsem vstoupila do pole. Poslouchám, dívám se, vnímám. Na kraji pár žlutých květů zbloudilé řepky, červený mák a šedý pelyněk, dál už jen obilí. Klasy mi sahají do půlky stehen, pak skoro do pasu. Vlna za vlnou. Šírošíré pole až k obzoru, jeho šustění a vlny ve větru rozvlní hladinu ve mně. Poddávám se.  Moje ruce se až po lokty noří do zlata a dlaně hladí vrcholky klasů. Pole mne vcucává dovnitř a buňky v mém těle se poprvé rozvibrují jeho hlasem.

II.

Jednou v létě mne náhoda přivedla na oslavy slunovratu. Byl červen, teplo. S krosnou na zádech jsem se blížila polní cestou k vesnici a potkávala ženy a dívky, které s věnci na hlavě z lučního kvítí oslavovaly léto. S dětmi na zádech, s dětmi ještě v bříšku, veselé, živé, krásné bohyně úrody, plodnosti a života v jeho pulsující, nezničitelné síle. Záviděla jsem jim ty věnce z heřmánku, máků a kopretin.  Zatoužila jsem uvít si taky takový, abych pod ním zkrásněla jako ony.

 Když pak uzrálo obilí, vyjela jsem si do polí. Touha zažít volnost, obilí ve zlatém slunci, vůni slámy, teplo a klid. Obloha byla zas modrá a já jsem šlapala do pedálů a hledala v polích místo, kde slunce dopadá na zlatě se lesknoucí zralé klasy.  Zase jsem vstoupila do čeřících se vln a pole mne přijalo.  Konečně si uviju věnec Bohyně Déméter. Povedl se mi. Místo lučních květin zralé klasy, červený mák, rmen a modrou chrpu. Připevnila jsem ho na nosič; svážu ho až doma.  Na zahradě jsem si dala věnec na rozpuštěné vlasy a vyfotila se fotoaparátem. Cvak.

Fotka jen zvýraznila to, co jsem prve ve skle okna při připevňování spletených květin do vlasů sponkami velkoryse přehlédla.  Stařena Déméter.

Věnec i fotoaparát jsem schovala. Když muž večer pálil suché větve, povadlý a napůl už rozpadlý věneček jsem tam nenápadně přihodila.

III.

Dny plynou a já mám sen. Jsem na poli. Je posečené, z vyprahlé země rozpraskané suchem čouhají krátké řídké trsy pichlavé slámy. Stojím uprostřed strniště, vlasy tak světle zlaté, až jsou vlastně bílé. Sklizeno, dokonáno, ticho. Jsem křehká, tichá, jasná, vůbec ne mladá, ale zářící, skoro průsvitná. Jen stojím a tiše zářím. Probudila jsem se uklidněná, s posvátným pocitem v duši.

Toho léta jsem si ještě jednou vyjela na kole do polí. Tentokrát bylo posečené a od silnice, kde jsem stála, až k obzoru, se v rovnoběžných pruzích táhly nakupené řádky žluté slámy. Vlny, které zkameněly. Posadila jsem se na kopeček slámy a vyhřívala se v posledních zbytcích zapadajícího slunce.  Sklizeno, dokonáno, klid; jsem tady dobře.