Pohladím uschlou trávu jako vlasy...

03.01.2014 18:24

Pohladím uschlou trávu jako vlasy. Učešu ji a ostříhám, jako u holiče. Je prosinec a ona leží na vlhké zemi, zplihlá poté, co na zahradě
roztál první sníh.

Švestka, kterou jsme zasadili před rokem, zesílila a vyrostla. Její kůra má červenou barvu a já se nestačím divit, kolik nových větviček od
minulého jara nasadila. Zato jabloň, která je nejstarším stromem zahrady, touhle dobou zrovna nejásá. Míza v ní proudí a stoupá vzhůru jen tam, kde k nebi vyčnívá poslední nezlomená větev. Jinak ji to spíš táhne k zemi.

Měkké větve stříbrného smrku se houpají a jako závoje měkce dopadají na zem. Mezery po letním sestřihu se pomalu zaplňují huňatým chvojím. Až na vršku, v nejhustších větvích, hnízdí ptáci. Už brzy, jak se bude den pomalu prodlužovat, zazpívají kosi. Budou mne vyprovázet čistými trylky, až zas půjdu tmavým ránem, kolem domků s malinkými zápražími, ztichlou ulicí do práce. Za okénky budou blikat zapálené svíčky. Moje milovaná zápražíčka - od vrátek k domovním dveřím je to snad jen pár centimetrů. To není ani dvoreček - dva krůčky tam a dva zpátky, vejde
se sem jen miniaturní záhonek nebo popelnice. A na oknech suché bylinky, věnečky, vydlabané dýně, barevné květináče... A studánka se starou pumpou.  Kosi tu zazpívají na cestu každému, kdo se odváží si přivstat. Už tuší, že se slunce vrací zpátky. Že světlo každým dnem narůstá,  jako měsíc do úplňku.

Kaštan má už zase zaděláno na  pupeny;  na jaře se zvětší a budou lesklé a lepkavé. V kbelíku mám od podzimu pod stříškou hromádku velkých hnědých kaštanů, které jsem sesbírala při hrabání listí. Až na jaře vyklíčí, půjdu je zasadit za město,- tam, kde vyrůstá jen roští a skládka. Až tam jednou vykvete bělostné krajkoví kaštanových květů se žlutým lemem, třeba zakryje ten nepořádek.

 Pár kamarádů-pórků dosud vytrvale stojí stráž na záhonech; čekají na mé pozvání do domácí zeleninové polévky. Díky, moji věrní.

Tráva je ještě zelená, a až do posledních bezmrazých dní kvetou v kruzích okolo stromů oranžové měsíčky.

Obešla jsem zahradu kolem dokola a zastavila se u spících úlů. Sbírám mrtvé včely na česnech - kam je pohřbím? Několik z nich jsem položila
na kompost a zahrnula. Byly malé a lehoučké. Jsou to zimní včely, ty, které pracují méně a přežívají do jara. Proto jsou tak malinké. A jaké se asi uvnitř rodí  teď, když už je po slunovratu?

Slunovrat jsem tentokrát oslavila  s naší zahradou. Byly jsme spolu, stala se na chvilku mým příbytkem. Na studni jsem položila věneček z chvojí, ozdobený uschlými květy a travinami, šípky a oranžovými lampionky mochyně. Doprostřed věnce čtyři skleničky, v kterých jsem zapálila svíčky. 
Přidala jsem žlutou kukuřici a rozkrojené jablko jako poděkování létu za úrodu. Na talířek jsem nakapala med od našich včel a do misky nalila mléko - pro skřítky, duchy a  zahradní víly. A tam v hloubi zahrady, kde jsou včelí úly, jsem do trávy opět vylila med a mléko, jako dar Zemi, mravencům, včelám a vosám, žížalám a ostatnímu hmyzu, krtkům, ježkům, myším, toulavým kočkám  a všem ostatním přátelům. Myslela jsem na ně a taky na stromy, trávu, pórky, na dírky v polenech, kde možná spí divoké včely a čmeláci, na květináče pod stříškou, na havrany, co teprve přiletí, na kosy a taky na všechny duše, co tu možná někde bloudí. Proto jsem zapálila svíčky; aby ve tmě nikdo nezabloudil  a každý našel cestu a svoje světélko, které ho povede a bude s ním v těch nečernějších chvílích. Než přijde jaro a znovu se narodíme.