Paní Divná

15.04.2014 18:39

Našla jsem ji na posteli něco po osmé večer. Nejdřív to vypadalo, že spí; usínala často už před osmou hodinou, než jsem jí stačila donést druhou večeři. Bylo zhasnuto a vše se zdálo v pořádku jako jindy. Nebýt léku, který jsem jí měla podat na zmírnění průjmu, asi bych nezjistila, že se něco děje.

Rozsvítila jsem. Z postele se na mne dívaly divné, nepřítomné oči. Paní Vyšatová, diabetička, ležela na zádech, oči doširoka rozevřené, prázdný pohled. Lekla jsem se jí, obličej byl celý naběhlý, jako oteklý. Na stole nakousaný chleba od večeře. Nejedla a klesl jí cukr?

"Paní  Vyšatová"! Zatřásla jsem s ní. "Slyšíte mne? Haló! Jak se jmenujete?" Paní se nepřítomně dívala mým směrem. Položila jsem jí ruku na čelo, pak na prsa. Škubla sebou. Její ruce máchly směrem ke mně, jako by tápala ve tmě. " Co je vám, bolí vás něco? Můžete dýchat?"  Hrudník se zvedal , ale její končetiny při mém dotyku sebou zase začaly nekontrolovaně škubat.

Může takhle vypadat hypoglykemie? Její nepřítomný pohled a nekoordinované pohyby bych tipovala spíš na mozkovou příhodu. Vzpomněla jsem si na svou babičku; jako malá holka jsem ji našla v kuchyni sedět na podlaze, v ruce hrníček...měla stejně divný výraz; podobný, jako teď paní Vyšatová.

Chvíli jsem uvažovala, že paní podám oslazený čaj, a když se nic nezmění, zavolám záchranku. Hned mi ale došlo, že v tomhle stavu do ní čaj nedostanu. Ani bych neměla, co když to vůbec není hypoglykemie?

Záchranka přijela za deset minut. To už jsem měla připravené papíry, seznam léků a poslední lékařské zprávy.

Odvezli ji. Hladina cukru 0,8.

Myslela jsem na ni celou noc. I na den, kdy ji do našeho domova přijali. Tvrdila, o sobě že je "sokolka"; sama se osprchovala, oblékla, ohebná, čilá..., jenže stále někam pospíchala; vyrazila moc zbrkle, upadla a byla samá
modřina. S oblibou hlásala: "Kdepak diety, to pro mne není. Vždycky jsem jedla, na co mám chuť, a nikdy mi nic nebylo."  Svým způsobem - paličatá. A negativistická: "nic mne nebaví", "nikdo za mnou nepřišel", "jsem pořád nějaká divná, jsem hrozná..."  To jsem ji vždycky vzala kolem ramen, přitiskla k sobě a trochu s ní zatřásla: "Tak pojďte, paní Divná, půjdeme na oběd." Obyčejně se zaculila a šla. Tulila se ráda.

A nikdy se dobrovolně nechtěla koupat - to bylo přemlouvání! "Nejdu. Jsem taková divná." Musela jsem jí vždy
slíbit, že budeme v koupelně zpívat: "Pojďte, paní  Vyšatová, tam se to krásně rozléhá!"  Zpívala krásně - to se najedou celá proměnila, jako by tím zpěvem zkrásněla. Zářila z ní radost a energie.

Vzpomněla jsem si, jak o vánocích očesala vánoční stromeček. Sestry si marně lámaly hlavu, po čem může mít tak vysokou hladinu cukru...pak ji uviděla jedna z pečovatelek. Vánoční stromeček musel být částečně odstrojen a všechny čokoládové figurky ukryty v kuchyni.

Když se vrátila z nemocnice, zlobila se. "To teda vůbec nechápu, proč jste mne tam poslali. Vůbec nic mi nebylo! No to byla hrůza! Osm ženských na pokoji! A jak žvanily. Ty nesmysly! Víckrát už tam nechci."

"Odvézt jsem vás tam nechala já", ozvala jsem se. "Víte, jak jste vypadala? Nesmíte jíst tak nekontrolovaně sladké, pícháme vám inzulín, pak vám ten cukr lítá..."

"Ále... No tak umřu, no."

"Dobře, umřete si.  Ale ne když mám já noční", žertem jsem jí pohrozila prstem a zavřela dveře pokoje, kde paní Vyšatová - chtě nechtě - s kyselým výrazem žvýkala druhou diabetickou večeři.