Noční výlet

26.05.2013 10:48

Byl to vlastně takový líný sobotní den. 

„Dědeček tu bude každou chvíli,“ řekla Lenka, připravujíc přitom nezbytné rekvizity na jídelní stůl; slánku, sklenice, ubrousky. Pak nandala na talíře bramborový salát. „Pospěš s tou rybou.“  Zbyněk se zvedl od počítače a zapnul fritovací hrnec. „No jo“. Dědeček, tedy vlastně Zbyňkův otec, chodil na návštěvy většinou o hodinu dřív, než bylo domluveno. Bydlil  sám v Čáslavi, maminka už umřela. Přesto, že mu bylo dvaaosmdesát, při každé návštěvě  se Zbyňkem pravidelně vypili dvě, někdy i tři láhve vína. Starý chlapský zvyk.

Zvonek, vítání, při kterém tatínek položil na stůl malou lahev kořalky. „Dáme si aperitiv,“ zamrkal. Oběd všem chutnal.  Po obědě ještě káva a puding –otec  ho nejedl od doby, kdy maminka ještě žila - a červené víno; čím ho bylo v lahvi méně, tím nabýval hovor dvou mužů na hlasitosti.

Po obědě se přesunuli do obýváku. Muži se svými sklenkami se rozvalili na sedačku, Lenka seděla v křesle a pletla. Už dávno ji povídání o pančovaném alkoholu, politice, novém Zbyňkově mobilu a tajfunu v Americe přestávalo bavit. Venku se pomaličku začínalo šeřit.

 „Jdu ven,“ složila Lenka jehlice s klubíčkem do igelitové tašky a rázně vstala od stolu. „Musím dohrabat to listí, dokud je ještě trochu vidět.“ Byla to záminka, potřebovala chvíli klidu a čerstvý vzduch. Poslouchat ticho, večerní hlasy ptáků, nasávat vlhkou vůni podzimního listí.

------------------

Asi za dvě hodiny přišel Zbyněk za ní na zahradu. Už se šeřilo. „Co tu ještě děláš, nevidíš na to.“ Poslední  zbytky listí byly už dávno navršené na kompostě; Lenka stála pod  starou  vysokou jabloní.  Některé její větve byly už zpola ulomené, každým rokem měla pár jablek, které opadaly ještě dřív než dozrály. Přesto ji Lenka nechtěla porazit; byla dobrým duchem téhle zahrady.  V její husté koruně měli skrýš drobní ptáčkové, v kmeni sídlili škvoři a mravenci.  „Dědeček už odešel?“ Zbyněk přisvědčil. „Povídám si s jabloní,“ zasnila se Lenka a pohladila  vrásčitou kůru stromu, která byla místy prožraná  a drolila se.

  „Tahle jabloň je starší než já,“ odtušil Zbyněk, jako by protentokrát nechtěl Lence pokazit její romantickou náladu. Byl realista. Někdy ho dokonce rozčilovalo, když Léna zabloudila myšlenkami někam do oblak. „Vidíš, Leni, kdybychom se odstěhovali, musel bych ji tady nechat.“ Ty řídké chvíle, kdy zapomněl skrývat svoji citlivost, měla Lenka ráda. Pak jako by se vzpamatoval:  „A pojď už domů, za chvíli bude tma.“

Nechtělo se jí. Nejradši by tu zůstala. Dnes je tu takový klid, vlhko, země voní. Byl teplý večer, přestože byl listopad a Lenka měla na sobě bundu.

„Zbyňku…? Pojď, budeme tady dneska spát.“

 „Zbláznila ses?“ houkl, už zpola na cestě k domovním dveřím.  „Tady, ve městě? Probudí mne každé auto, které pojede kolem.“

Poslední zacvrlikání kosa.  Mokré listy se lepí na Lenčiny holínky.  Má jít domů? Nakonec, může doplést ten rukáv. Pak si dá koupel,  kuchyň po dědečkově návštěvě je skoro uklizená, může si v posteli číst. Teplé, klidné prostředí ložnice, to má taky ráda…

Zbyněk mezitím uklidil se stolu skleničky a dopité láhve. Byl plný energie, zřejmě vypité víno a pak čerstvý vzduch  mu rozproudily krev.  „Mimochodem“, pronesl, „jestli chceš dneska spát venku, v půl sedmé nám jede vlak. Máš dvacet minut na to, aby sis zabalila.“

„No to teda nechci, to přece nemůžu stihnout,“ vyjela na něj. Dělali to často. Když jeden něco řekl, druhý odporoval. Pak si role vyměnili.

Ta věta byla ve skutečnosti alibi. Myšlenky v Lenčině mozku zatím jako o závod přímou čarou jedna za druhou vyskakovaly odkudsi z hloubi jejího vědomí a horečně spolu tvořily plán rychlého nasazení.  Džíny, které včera vyprala a pověsila na půdu, už budou suché.  V mrazáku jsou buřty, ve skříňce paštika, načatý chleba, jablka. Vodu natočí během několik sekund. Takových klidných večerů s pletením a knížkou v ložnici bude přes zimu ještě spousta. „Tak jo,“ přiznala konečně barvu. „Ale pod podmínkou, že mi sbalíš spacák,“ zazubila se.

Stál tam jako solný sloup. „Počkej, opravdu se ti chce?“

„Nepovídej a hlavně dělej,“ odsekla a natáhla si čisté kalhotky, teplé ponožky a fasované silné triko s dlouhým rukávem a emblémem Českých drah. Pod mikinou nebude vidět. Do batohu pro jistotu čepici, rukavice a čelenku. Náhradní tričko? Zbytečnost.

Tou dobou už byl Zbyněk na půdě a Lenka slyšela, jak štrachá ve staré skříni. Vrátil se s celtou a dvěma karimatkami.

Naházeli všechno do batohů.  Ještě mobil, peněženku, vodítko a košík pro psa. Lenka si obula turistické boty, na kterých nebyly nikdy vidět jakékoli nánosy bláta,  připnula divoce skákajícího labradora, který se mohl pominout radostí už  při prvním Lenčině pohledu vodítko páchnoucí  psí srstí, a Lenka vyšla ze dveří. Ještě zaslechla, jak Zbyněk sakruje a hledá po bytě mobil. Však mne dožene, myslí si. Nebo chytí autobus, který ho doveze na příští vlakovou stanici. Ostatně, vymyslel si to. Tak ať se stará.

Doběhl na poslední chvíli; Lenka a pes zatím zabrali čtyřsedadlo v poloprázdném vagónu. Jak usedal na protější sedadlo a snažil se jemně odrážet útoky rozradostněného psa, Lenka ucítila jemný závan potu.

Cesta trvala dlouho. V Boleslavi museli přestoupit. Chvíli před jedenáctou  Lenka lehce zdřímla. Kolébání vlaku jí pomalu navodilo  iluzi měkké postele, hrnečku na jejím nočním stolku a celonočního chumlání v teplých peřinách.

„Za chvíli vystupujem, nespi, Leni“, vyrušil ji Zbyňkův hlas ze slastného mikrospánku. „Hm“. Vzpomněla si: dneska si vybrala jinou nocležnu. „Čeká nás ještě hodina a půl cesty lesem.“

Zabalila se do bundy a nandala krosnu; pak se spustila se schůdků na perón a pospíchala za Zbyňkem, který, tažen dychtivou větřící fenou, nabíral první desítky metrů po modré turistické značce směrem k lesu. 

„Dělej, neloudej se, máme před sebou kus cesty, chci tam taky někdy dorazit…!“  Nedala se vyrušit, už dávno Zbyňkovu brblání přivykla. „Podívej, Zbýňo,  jak krásně svítí hvězdy. A kolik jich je…“ Skrze koruny stromů nad její hlavou prosvítaly nové a nové zářící diamanty, bylo jich tisíce. Jen oni dva, hvězdy, ticho a les. Lenka cítila posvátnost té chvíle. Už ji vůbec nemrzelo, že se nechala pobláznit tímhle praštěným výletem. Kdyby byla srnkou, směla by být v takhle tichém a voňavém lese každou noc…byl by jejím domovem. Cítila přívětivost jehličí, spadaného listí, silných kmenů, které ožívaly ve světle Zbyňkovy baterky. Vzduch nebyl studený; byl svěží a vlhký.

„Když se budeš takhle courat, nikam nedojdeme. Na hvězdy se můžeš dívat, až tam budem!“

Lenka se opět odstřihla od Zbyňkova sekýrování.  Tůhle. To znám. Minule taky říkal, že si nasbírám borůvky, až budeme na tom příšerném kopci, a nahoře pak už žádné nebyly. A  jakoby naschvál se každých pět minut, s hlavou zvrácenou nazad, znovu zasnila. Snažila se uložit si ten obraz noční oblohy lemovaný vrcholky roztřepaných borovic do paměti, někam až hluboko do svého vědomí, až do kostí…Vzít si ho s sebou, až pak bude ležet v lese pod skalním převisem…až pak bude ležet někde navěky…

Baterka náhle zhasla. Stromy a stíny okolo dostaly zlověstný tvar. Když se znovu rozsvítila, teprve teď si Lenka všimla obrovských polomů. U cesty vyčnívaly trosky silných kmenů a z nich trčely vzhůru ostré hroty tříštivých zlomenin po nějaké vichřici, jako zlámané kosti.  Pokaždé, když Zbyněk uhnul baterkou z cesty, aby si posvítil na okolní stromy a našel další značku, Lenka se poplašeně ohlížela. Uvědomila si, že bez něj by se na takový výlet nikdy nepustila. Ještě že tu baterku vzal…ještě že má chlapa, který ví, co dělá, který zná cestu a nebojí se v noci v lese.  Uvědomila si, jak málo stačí, aby se krása změnila ve strach a strach zase v krásu… může za to jen nejistý, vratký kontakt drátků miniaturní baterky? Les přece voněl,  dýchal a hladil jako předtím . Přestala se bát.

„To není možné, už bychom tam měli dávno být,“ mručel si pro sebe Zbyněk. „Ta cesta musí někde uhýbat doleva. Jdeme nějak dlouho.“  To je fakt, pomyslela si Lenka. Ramena od popruhů  batohu pěkně bolela, bedra už skoro necítila. V kuželu Zbyňkovy baterky rozeznala ploché místo s několika stromy; něco jí připomínaly. Znovu se zasnila. Tudy přece běžela tenkrát v létě k potůčku, aby si umyla po noci zpocené tělo v té trošce průhledné vody…vyplašila skokany, co se schovávali na písku mezi sítím…A tady si sušila nohy v zeleném mechu… Ve tmě rozeznala  informační tabuli o chráněných druzích  a stavu místního rostlinstva.  „Hele, tady to je.“

Uhnuli doleva. Konečně našli tu správnou odbočku. Po sto metrech už šplhali skrz mladé smrčky kolmo vzhůru ke skalnímu převisu.

Jsou tady, dokázali to… Nahmatala skálu, kmen, který ohraničoval místo pro spaní - přesně pro dvě lidská těla, a suché měkké listí. Zítra se probudí zase v tom lesním tichu, chladu, vlhku, obklopeni skalami. Bude jim dobře. Lenka  pozorovala  list, jak tiše padá, snáší se na své poslední cestě k zemi. Zase se tu zastaví čas. Zase bude jako srnka nocovat  v listí, jehličí, slunce se jemným paprskem probojuje skrz ranní mlhu a popřeje jim dobré ráno… Nebo v ranním šeru zakřičí sojka a se skalního stropu nad jejich hlavami pomalu steče kapka stvořená z ranního vlhka a ukápne na Lenčin spacák. Třeba je v noci navštíví nějaké zvědavé lesní zvířátko. Jsou tu, ne někde v obýváku. Za chvíli Zbyněk přinese chrastí a plamínky pomalu zaplaší stíny kolem nich a zažehnou světélka v jejich srdcích.

„ Rozděláme oheň?“ zeptala se vesele.

Odpověď dala na sebe čekat.  „Snad …ani ne, vždyť  už je jedna pryč.“  Zbyněk pověsil baterku na větev, která sahala až k místu, kde právě rychlými pohyby rozbaloval celtu, spací pytel, karimatky. Ustlali si na suchém listí.

„Miláčku“, zavrněla a přiblížila obličej tam, kde ve tmě tušila ten jeho. „Ty už chceš spát?“

Jen letmo a rutinně ji políbil. „ No snad si nemyslíš, miláčku, že tady budu předvádět nějaké výkony…?“

„ Ne, nemyslím, jen… Jsme přece tady, dokázali jsme to. Najít potmě cestu, sbalit se během několika minut, prostě přerušit nudný večer a dostat se až sem, na místo, kde je nám dobře…“ Neodpověděl.

Přešla do žertovného, žalujícího tónu. „ Šlapala jsem celou cestu. S batohem na zádech. Nefňukala jsem. Místo teplé postele  čtyři hodiny ve vlaku. Z toho hodina v opuštěné čekárně. Pak 2 hodiny přes kořeny lesem a bahnem při baterce. No tak,muži,  čekám přece nějaké ovace…“

Slyšela jen Zbyňkovo oddychování. „Zbyňku -- …!“ Zatřásla s ním.

 „Co je?- … Jsem unavenej,“ zahuhlal ze spacáku.

Lenka se vztyčila se na loktech.  „Hele, …. a stálo ti to vůbec za to?“

„Vlastně…  - Nestálo“ .