Návrat domů

10.10.2012 09:31

Vlhké ráno. Spadaná voňavá jablka na zahradním stole. Z listí na rozložitém ořechu kape rosa. Je to, jako když ořech posmrkuje, prostě neudrží množství vláhy, která se k ránu vysrážela na jeho listech. Jdu na procházku po stezce kolem zoraných polí. Překvapí mne záplava modrých a žlutých květů, na které sedají včely a možná naposledy sbírají pyl a nektar pro zásoby na zimu. Vybledlé kvítečky planých chryzantém – hvězdička vedle hvězdičky – barví křoviska a nesekané meze s vysokou uschlou travou do barvy lila. Jako by příroda věděla, že k fialové nejlépe jde zlatá, žlutě tu září květy topinambur a zlatobýlu kanadského. Hořce voní. Záplava barev. Dokonalá harmonie. A ticho. Teplo. Dnes je možná poslední teplý den. Poslední slunce mne hřeje na rozloučenou; na rozloučenou s létem.

Stoupám po pavučinových schodech nahoru na půdu. Visí tu kytičky sušené šalvěje a majoránky. Kousek dál voní seno, to tuhé křupavé i to jemné jako ženské vlasy. A troud pro včely. Zavadím o starý kočár pod špinavou plachtou a pozoruji, jak z vikýře dopadá na zem přede mnou proužek uprášeného světla. Sbírám prádlo. Je uschlé už od včerejška.

Z květů topinambur, bledě fialových chryzantém a žlutě kudrnatého zlatobýlu jsem v polích natrhala velikou kytici a ozdobila ji  červeným šípkem. Je krásná a připomíná mi tichost a pokoru podzimních dnů. Naložila jsem ji na kolo a vezu ji na hřbitov. Položím ji na bílé kamínky mezi macešky a žluté listopadky. Ano, barva podzimu je žlutá. Jsem ráda, že jsem aspoň přidala rudý šípek.

Až přijde zima, rozsypu mezi kamínky na hrobě barevná sklíčka a korálky. Červené, modré, zelené, žluté, oranžové, blankytné… to aby v zimě, až i květy umřou,  nebylo nebožtíkům smutno….