Lísteček

26.05.2013 11:00

Obvyklý shon a zmatek před odjezdem. Moje dcera Julie balí věci a poté, co s Julinkou strávily Vánoce a Nový rok u mne, odjedou opět domů, do Turecka. Slyším z půdy její kroky; to sbírá prádlo, které pověsila na Silvestra. Sbírá vlastně rok staré prádlo. Je druhého ledna. Někde jsem četla, že prádlo nemá na šňůře viset přes Nový rok, to ale asi vymyslel někdo, kdo v životě nepral plíny.

Sedím na kraji rozloženého gauče a pozoruji Julinku. Sedí u zdi v rohu postele a soustředěně si prohlíží svoji nožičku. Je ve svém světě. Mně stačí se dívat. Nakukovat do jejího světa. Pozorovat ji mne naplňuje zvláštní tichou vnitřní radostí. Když se naše pohledy spojí, radost se několikanásobně umocní. Užívám si tu chvilku, posledních pár společných minut.  Jsem ráda, že v místnosti nikdo jiný není. Zapomínám na realitu, jsem najednou taky ve svém světě. Miluju tyhle chvilky. Zapomenout na čas, na starosti, těšit se z maličkých věcí.

Julinka si povídá a dál si soustředěně hraje s nožičkou. Vždycky se na chvíli zasměje, něco zažvatlá a zahýbe nohou, zašoupe chodidlem po prostěradle, jako když si čistí botu. Co to tam, zatraceně, má? Co ji tak zajímá na tom pravém chodidélku? Nakloním se k ní a vidím, že si zespodu na chodidlo lepí malý lísteček, ne věští než jeden čtverečný centimetr. Asi spadl z nějaké pokojové květiny. Nebo ho sem oknem při větrání zavál průvan? Dospělý by si ho sotva všiml, ale Julinka ho převrací v prstíkách s takovou pozorností, jako by to byl poklad. Pak ho přilepí na nožičku; na červené ponožce se vyjímá opravdu hezky. Dokonce ladí se vzorkem. Juli má radost, lísteček na ponožce chvíli drží – ale pak schválně škubne nožičkou a lístek se odlepí. A znovu: lístek v dosud neobratných prstíkách se jí podaří umístit na ponožku. Pak zašoupat nožičkou, a je dole. Začíná mne to bavit. Pozor, obměna: Julča si sundává ponožku a lepí lístek na bosé chodidlo. Prstíčky na noze má jako hrášky, její buclaté chodidlo připomíná buchtičku – a ťup – lísteček už drží na vyklenutém místě mezi patičkou a pěti hrášky. Fantastické.

Z půdy se ozývá volání mojí dcery; nemůže najít lyže. Dělám, že neslyším. Přece nezkazím takovou bezva hru. Julinka mezitím opět setřela lísteček o prostěradlo. Počkej, zkusíme to ještě jinak, povídám. Položím si miniaturní lísteček na špičku prstu, nasliním a přilepím ho Julince zespodu na chodidlo. Mrkne na mne, směje se a rychle zahýbá nožičkou. Hra pokračuje. To už hýkáme radostí obě dvě. Z očí do očí, z duše do duše přelévá se radost, která se u té druhé znásobí a putuje zas k té první.   Roztávám do pocitů tepla, které mi zaplavuje srdce. Chce se mi smát. Řičet smíchy. Nebo jen uvnitř dlouze a tiše zářit.

Vzpomínám na doby, kdy jsem si tyhle pocity zakazovala. Prostě jsem je nepustila dál, protože jsem se domnívala, že neunesu svoji citlivost. Že se tomu nesmím poddávat, protože bych se rozbrečela. Bolelo mne, že na to, být měkká, nemám čas, že na to nemám právo. Být příliš citlivá znamenalo nezvládat velké cíle. Kde jsou teď?

Teď, když stárnu, bolest se vystřídala s radostí. Tichá, veselá vnitřní radost. Když slzy, tak spíš slzy štěstí. Nebo dojetí. Můžu být citlivá, jak chci, užít si to, prostě mi to už neubližuje.

„Tys mne neslyšela?“  Julie se objevila ve dveřích. „Nevíš, kde můžou být moje lyže? Chceme jet na den nebo dva do Alp.“

-----„Nevím.“

Ale ano, slyšela jsem tě. Jenže… Promiň, moje dcero, ale dopřej mi tu chvilku bláznovství. Já už si můžu dovolit neslyšet. Můžu být hluchá, slabá, citlivá, měkká, hloupá, neschopná, laskavá. Hihi. Já už můžu!  Když mne Julinka pozve do svého světa, já prostě musím. Promiň, ale lyže si najdi sama.

Teď je přece na programu lísteček.