Květináč

02.01.2014 21:59
 

 

„Chtěla bys tuhle kytičku?“ povídá Lenka mamince. „Vysemenila se mi na záhoně. Vždycky ji na podzim vyryju ze země, zasadím do květináče a nechám ji v předsíni přezimovat. "

Mamince se kytička docela zamlouvala. „Je pěkná, vezmu si ji. Děkuju, Leni." Lenka věděla, že maminka byla vždycky dobrá zahradnice,  mívala nejlépe a nejvkusněji upravenou zahradu z celého okolí. Nová kytička ji potěší.

"Dej si ji do verandy, možná ještě rozkvete, než přijdou mrazy. A na jaře ji zasadíš do zahrady a pokvete ti celé léto. Zimu ale venku nepřežije, musí dovnitř. Mám doma v předsíni u botníku dvě takové, jednu ze zahrady a druhou ze hřbitova, kvetly tam celé léto. Další se mi ale už domů nevejde. Jo, kvete fialově a jmenuje se osteospermum.“

Tak o kytičku bude postaráno. Lenka je ráda. Stejně by se k nim nevešla – už takhle v malinké předsíňce, kam si s manželem dávají boty, budou  celou zimu přeskakovat dva obrovské květináče. A od března navíc ještě truhlíky se zasetou zeleninou.

Když se příště s maminkou setkaly, maminka nadšeně vykládala: „Představ si, ta kytka, cos mi dala, má plno poupat. Brzy pokvete. Je fakt hezká. Teda, ale, ten květináč…no hrůza. Takhle ošklivej a špinavej květináč bych nikdy nikomu nedala. Já teda ne. Hned jsem ji přesadila.“

Lenka jako by pořád nechápala. „Jakej květináč…?“

„No jakej asi? Ještě se ptej,“ kárala ji matka. „Jak jsi mi mohla dát kytku v tak hrozném květináči? Tos ho nemohla pořádně umýt?“  Pak se shovívavě a tak trochu na usmířenou usmála, ale Lenka se už raději dívala jinam. „Byl to úplně normální květináč ze zahrady, používám ho taky… mám v něm vždycky přes zimu tyhle kytky, co nevydrží mrazy. Určitě jsem ho myla, v sudu na zahradě… a nezdál se mi špinavý,“ bránila se Lenka.

Teda, já bych si kytku v takovém květináči do bytu nikdy nedala. To ne. Pomyslela si maminka, a něco v tom smyslu řekla i nahlas.

„Přece  jsem ti říkala“, ospravedlňovala se dál Lenka, „že máš tu kytku dát jen do verandy, v bytě je na ni moc teplo. Je to starší  květináč, ale bytelný,  z poctivé hlíny. Mám takové věci ráda, krom toho,  mám ho pod stříškou už hrozně dlouho, určitě ještě pamatuje dědečka. Jestli se ti nelíbí, tak mi ho dej zpátky.“

„Co? Zpátky? - Hodila jsem ho do popelnice.“

„Ale, jak to,“ zkoprněla Lenka, „ byl to přece můj květináč…používám ho už léta…“

„No tak…prosím tě! Koupím ti jiný, hezčí.“

 

Jenže takový se už koupit nedá, pomyslela si Lenka. Přitom si vybavila nekonečné regály hypermarketů s řadami květináčů sériové výroby. Raději se rozloučila a spěchala domů.

V noci Lenku probudilo cosi těžkého. Nějaký smutek jako by jí svíral hrdlo. Uvědomila si, že ve spánku podvědomě myslí na starý květináč pískovcové barvy. Stejnou barvu i stejnou patinu měla i miska. Z misky možná nešla umýt usazenina, která za roky, co do ní Lenka nalévala vodu , aby shora zbytečně nepoškozovala rostlinu, nevypadala možná hezky, ale špína to rozhodně nebyla. Jen usazenina z vody. Krystalky nerostů. Sanytr.

Lenka vzdychla a převalila se v posteli na druhý bok. V duchu si představila starou, viklavou dřevěnou poličku pod stříškou garáže, na které spolu, ledabyle poskládány, leží květináče a misky nejrůznějších velikostí: od běžných plastových až po velké staré z pálené hlíny, cihlové i pískovcové barvy, některé se vzorem, i obyčejné otlučené, nebo zprohýbané z umělé hmoty, do kterých někdy dávala sadbu. Mezi nimi si hovělo pár starých žardiniér, z nichž většinu už rozdala spolu s květinami či bylinkami svým známým. Opírají se o sebe jedna o druhou a je jim tam dobře… A vedle nich starodávné hrabičky, motyčky, rýče, některé by patřily už do muzea, rezavé i úplně zrezlé, s násadami vybělenými od slunce a deště…Lenka pocítila velikou lásku k všem těm věcem, maminka by řekla: staré krámy, k čemu je skladovat... a koupila by si novou kompletní sadu nářadí  z velkoprodejny OBI, nalakovanou načerveno nebo namodro….Jenže Lenka je tuhle noc víc a víc fascinována  poličkou, schovanou pod stříškou garáže, se zrezlým nářadím, se zahradnickým náčiním z doby cvaj a se starými květináči. Najednou cítí velikou tíhu na prsou, lítost, smutek,  co jsem to udělala tomu květináči, teď je někde v popelnici, na skládce nebo ve spalovně, ale kdo to mohl tušit, že se sem už nevrátí?  Mohla jsem to přece předvídat, u nás doma jsme spíš přírodní, žijeme se zvířaty, na pořádek tolik nekoukáme, ale mamka je z jiného těsta, špína ani jiné věci ze zahrady jí do bytu nikdy nesměly. ..Lenka se najednou rozplakala. Ale proč? Proč je jí tak líto toho květináče? Čím víc si to vymlouvá , nebo čím víc si namlouvá, že je nesmysl plakat pro květináč, tím je lítost horší. Kde se bere ten stesk, vždyť je to jenom věc…? A najednou vidí před očima dvoreček, starou pumpu,  lavici, zápraží, sklep a schody na půdu, a taky tu polici ze starých prkýnek, zavěšenou na rezivé skobě, opřený krumpáč, všechno to staré harampádí, které by patřilo možná do muzea, květináče…jsou to jen věci? Najednou si uvědomuje, proč je jí těch věcí tak líto. Jsou to kousky její duše. V každé z nich je kousíček jejího života. A určitě je v nich i kousek z dědečka, který tu kdysi bydlel. To maminka nemůže nikdy pochopit. Pro ni věc není živá bytost, je to jen kousek nábytku, kus nářadí, to, co má užitnou hodnotu. Když se rozbije, nebo je stará, nemoderní, koupí se jiná, prostě se nahradí novou věcí… Nikdy se věc nestala její kamarádkou, nikdy si s ní nevyprávěla?… Lenka se s věcmi zdraví, hladí je, povídá si s nimi…Ví, že mají duši. Aspoň pro Lenku ano. A do každé z nich dává Lenka kus sebe a ony na oplátku stojí při ní, když je jí smutno. Není nikdy sama.

Odpusť, květináči, neměla jsem tě tak lehkomyslně dát z domu…

--------------

K narozeninám Lenka dostala od maminky brambořík. Byl posazen v malém, světle béžovém, zbrusu novém  květináčku z OBI s lesklou glazurou, krásném, ale asi desetkrát menším, než byl fortelný květináč po dědečkovi. V jednom z těch, kterých stojí  v nekonečných regálech velkoprodejen tisíce.