Korálky

05.06.2013 21:11

Je to paní Sůvová.

Už pár dní s ní není něco v pořádku, je jiná než bývala . Když přijdu k její posteli, chytá mne za ruku. Když stisk opětuji a druhou rukou ji pohladím, nepustí. Má bolesti v kyčlích, je zmatená. Nemůže natáhnout nohy. Při výměně pleny vidím, že u kostrče se objevují první známky proleženiny.

Ani nevím, jak dlouho je v tomhle domově. Teď už jen leží, pouze k jídlu ji posazují. Vždycky působila nenápadně. Šedá, hubená, ničím na sebe neupozorňující paní, která obvykle nic nežádá. Teď ano.

„Potřebujete, něco, paní Sůvová?“  Oči, jejichž zorničky píchají a lesknou se jako černé špendlíkové hlavičky, se mne naléhavě drží.  „Sestřičko, pojďte sem…vy jste jediná, která … vy jste mi včera moc pomohla.“ Už dva dny jsem tu nebyla, měla jsem volno. „A s čím vám mohu  pomoci, paní Sůvová?“  Potichu odpovídá a hlas se jí trochu chvěje: „Tam v té skříni…mám tam něco důležitého, podívejte se, jestli není zamčená“. Jdu ke skříni a odsunu dvířka. „Není, paní Sůvová, všechny skříně tu jsou odemčené, podívejte se. Nic cenného tu nemáte, jen prádlo.“  Paní Sůvovou  skříň mezitím přestala zajímat. Už jen dokola mumlá nějaké jméno.  Předcházím k další posteli. Tu její zatím povlékat nebudu, protože dnes ji odvezou do nemocnice.

Když stelu postel naproti, znovu uslyším její volání. „Slyším Vás, paní Sůvová, jen chvilinku počkejte,  já k vám přijdu“.  Znovu mne chytá za ruku.  Dívám se jí do tváře a poslouchám:  stěžuje si na bolest. Chtěla bych ji něčím povzbudit, ale nevím, co říct. Čekám. Znovu vidím její  úzké zorničky. Má strach, neví. Hledá půdu pod nohama.  „Víte, já nic nevím,  každý vždycky hned odejde…já bych chtěla pana faráře…. Podívejte se do stolku, mám tam kabelku s penězi pro něj, dcera mi je tam dala.“ „Dobře, podívám se.“  Otvírám dveře nočního stolečku,  který je ale skoro prázdný. Vidím jen žínku, ponožky a toaletní papír. Co jí řeknu?

„Kabelka tam není, to si ji asi dcera vzala k sobě, víte? Ona vám všechno zařídí, nebojte se.“  Na kněze jsem se před chvílí ptala na sesterně. Chodívá  obvykle až koncem týdne, to už ale bude paní Sůvová v nemocnici. „Víte, za chvíli Vás odvezou jinam, máte bolesti a my tady na to nejsme zařízeni. Tam vám pomůžou, uvidíte. Pan farář tam chodí také. A když vám bude líp, vrátíte se zase sem. Budeme tady na vás čekat, ano?“  Mám pocit, že mne neslyší. Nebo nechápe? Nakloním se až k ní a usmívám se. Přitom si všimnu, že z rozhalenky blůzy  mi vyklouzl můj oblíbený náhrdelník z barevných korálků.  Zapomněla jsem si ho na šatně sundat. Oči paní Sůvové zasvítily, obličej změkl. Usmála se, oči upřené na laciný šperk. „To je krásný… to je nádhera…“. Bledé kostnaté prsty si s dětskou radostí  opatrně pohrávají s dřevěnými korálky, které se v několika řadách houpají na mém hrdle. „Já… já mám takové věci ráda….  Já jsem bývala švadlena, víte?“  Je najednou v jiném světě. Mám radost, že ji na chvíli něco vytrhlo z nepříjemné nálady. Sundávám si náhrdelník a pokládám ho staré paní na peřinu.

Za chvíli vcházejí do pokoje dvě oranžové vesty a strkají před sebou úzké lůžko s kurtovacími popruhy. Hlaholí: Tak jsme tu pro Vás, paní Sůvová! Shon, strojené veselí, falešný tón v hlase hubené vrchní sestry, která přetvářku korunuje slovy: těšte se, pojedete na zámek!

Když odjeli, při povlékání postele jsem našla svoje korálky zamotané pod zmuchlanou peřinou. 

 Šťastnou cestu, paní Sůvová.