Kam chodí srnky

26.05.2013 10:56

Onehdy jsme zas šly s naší fenkou Bárou na procházku. Nebylo moc na výběr, kam jít, vesměs všude jsou ulice s proudy aut. A pěšiny už dávno zanikly a nové nikdo nevyšlapává….  Kdo chce třeba jít pěšky na hřbitov, musí po silnici. Ulicemi mezi domky se mi nechtělo, zahnula jsem tedy do postranní ulice a došla až za poslední stavení. Snad to půjde jít mezi polem a ploty, třeba tráva nebude tak vysoká. Loudáme se cestou, která je vyjetá až k místu, kde končí první plot. Dál už nevede. Přelézáme haldy suti, ztrouchnivělou kládu, Bára má brzy v kožichu kuličky svízele. Najednou v poli, na čerstvě vyrašené řepce, vidím pást se šest srn. Tak blízko? A ve městě? Zvedly hlavy a koukají na nás. Zastavím se. Přivazuji Báru, chvíli se nehýbeme a pak se pomalu a tiše snažíme vzdálit. Bylo by mi líto vidět, jak polekaně uhánějí pryč. Nechci je rušit, je to jejich právo.

Sakra. Po pár krocích vlevo před námi, úplně na opačné straně blíž k posledním stavením, vykouknou povědomá ouška a dvouhrotá vidlička. Srnec, vidlák. Větří, něco se mu nezdá. Přitáhnu Báru a skrčíme se do trávy. Nevidí nás. Jde ještě blíž, vidím nádhernou hlavu, jak se rozhlíží. Beru Báře čumák do rukou, zatím nic nezjistila. Naštěstí psi mizerně vidí.

Přes plot se kouknu do zahrady, u které se pase srnec: už vím, proč sem chodí. Zahrada není ze všech stran uzavřená a srny si zřejmě si zvykly navštěvovat tohle místo, protože je tu někdo krmí. Někdo, kdo má rád přírodu, zvěř, a třeba se tajně raduje z jejich tichých návštěv. Víc ale nevidím, zahrada je zarostlá kopřivami a bezinkou.

Sedíme a čekáme. Vynoří se mi vzpomínka na mého bývalého muže Pavla. Chodíval s puškou do lesa nebo do polí na posed a číhal na srnce. Někdy jsem byla na posedu s ním, opírala se hlavou o jeho rameno a nasávala vlhce zatuchlý pach z jeho lesácké bundy.  Říkal: jak se zastaví, je můj. Takový guláš z mysliveckých práv…  Jenže když měl srnce na mušce, pohnul se, dalekohled cvakl o pušku a srnec byl ten tam. Byl prý smolař. Kolegové z vesnice mu velkoryse nosili maso ze svých úlovků, sám sotva kdy něco střelil.  

Jednou mi vyprávěl, jak mu přišel srnec i se srnou a srnčetem přímo pod posed. Taková rodinka. Pěkný šesterák,  pásl se  jen pár metrů před ním. „Jenže, víš“, povídá Pavel, „já jsem si vzpomněl na Pavlínu a Honzíka. Představil jsem si, co kdyby Pavlína…“

Pavlína je jeho dcera. Nedávno se vdala za Tomáše a narodil se jim malý Honzík. Roztomilý kluk.

„Co kdyby jim Tomáše někdo…?“

Možná, že nebyl smolař. Měl jasné a upřímné oči, které se dovedly usmívat, dovedly hladit….. A někdy se tak zvláštně leskly.

Srnec už je pryč. Loudáme se s Bárou mokrou řepkou zpátky k domovu.