Hlavičky aneb Jak včelaří ženy

04.05.2014 18:13

Zase se mi vyrojily včely. Uplynul další rok a nejsem o nic šikovnější, neumím to předvídat. Myslela jsem, že když jim poskytnu dost prostoru, nestane se to. Rojily se přece loni, proč zase?

To jsou otázky a pochybnosti, které se rodí v mé hlavě, ale uvnitř, v srdci, se tiše raduji a držím jim palce. Rojí se, protože je jim to přirozené, množí se podle zákonů přírody, žijí svůj posvátný sen, jsou šťastné...

Roj byl samozřejmě na nejvyšší větvi, ke které se téměř nedalo dostat. A samozřejmě u sousedů. Vyslechla jsem si od muže, který se
snažil vyšplhat z nejvyšší příčky štaflí a dál po vratkých, tenkých větvích až na vrchol: "No jo, to je ta tvoje alternativa, to jsou ty tvoje pokusy...můžeš za to ty: rojí se ti, protože to děláš BLBĚ...Myslíš si, že jsi chytřejší než zkušení včelaři?"

"Hm, zajímavé, má hloupost dokáže způsobit i čtyřnásobné včelí rojení...nepřeceňuje mne?", zanadávám si v duchu. Slízla jsem to, protože jsem chtěla včelám dopřát, aby si postavily své vlastní dílo, rozměry buněk, jaké chtějí ony, jaké jim dovolí vychovat plod v lepších podmínkách a možná jim umožní zkrátit dobu líhnutí plodu a ubránit se proti roztočům, a ne to, co vymyslel člověk, když vyválcoval předepsaný vzor do voskových mezistěn, které jim pak nasází do úlu...

Když se muž dostatečně vyláteřil a podal mi z vršku jabloně na štafle odříznutou větev obalenou několika tisíci včel, sklepla jsem roj s matkou opatrně do rojáčku. Nechala jsem jim otevřenou asi dvoucentimetrovou škvíru, aby tam mohly nalétat všechny ostatní. Odcházíme honit další tři roje na naši zahradu. Slyším, jak někde poblíž zahřmělo.

Naplnili jsme včelami druhý a třetí rojáček, mezitím se ale s největším rojem zlomila větev a včely se s obrovským žuchnutím  vysypaly do trávy; jen tak tak jsme stačili uskočit.  Pak se spustil lijavec. Stihli jsme přikrýt jen oba rojáčky pod naší jabloní. Ten u sousedů jsme museli nechat
osudu, přeháňka byla rychlá a neobyčejně prudká. Spadlé včely zřejmě při pádu přišly o matku, protože se později postupně vrátily zpět do úlu, odkud vylétly.

Doma jsem sundala promáčenou bundu a vyoperovala bručícímu manželovi z čela a obočí čtyři žihadla. Když poslední kapky dobubnovaly na plechovou střechu  verandy,  šla jsem se podívat na včely zanechané u sousedů. Jak přečkaly ten liják?

Obejdu blok, projdu sousedovic  brankou a blížím se k jabloni. Na větvích už není ani jedna včela, všechny se asi stačily schovat před deštěm do bedničky. Nenateklo jim dovnitř?

Můj první pohled zabloudí do škvíry v rojáčku.To, co vidím, mne odzbrojí: Jedna včela vedle druhé, hlavička vedle hlavičky, křídlo na křídle, dokonale vyplňují vstupní otvor, jsou mokré, chlupaté, slepené, ale vyrovnané jako vojáci v šiku, pevně semknuté k sobě, aby ani kapka nepronikla dovnitř. Neuhnou před ničím, ani o vlásek stranou.  Chrání příbytek, chrání domov, matku a celé včelstvo. Kdo rozhodl, které z nich to budou? Pokorně, nehnutě, rozhodně, bez patosu. Měla jsem v úmyslu zavřít víko rojáčku,abych je mohla donést do sklepa, ale neodvážila jsem se jich dotknout, ani klepnout rojáčkem. Ne, že bych se bála, ale z úcty k nim. Přistihnu se, že pláču. Vše, co dělají, je pro celek, pro blaho a bezpečí všech, musí přežít rod, ne jednotlivec. Dokázali by to lidé?

"Zamáčkni matku, ať se ty mrchy vrátí, odkud vylétly, nemáme už další úl", zní mi v uších, jakoby z velké dálky, hlas mého manžela, který si tiskne na čelo kolečka cibule a pytlík s mraženou zeleninou.

S posvátnou úctou pokládám roják do sklepa. I s několika řadami vykukujících chlupatých hlaviček, pevně semknutých v pootevřené škvíře.
Zaslouží si nový, krásný domov. Ten nejkrásnější.  Za statečnost.  Nesobeckost. Za soudržnost s ostatními.  Za ochranu života.

 I já přece chráním život...?

Vytáčím číslo kamarádky, která bydlí jen o deset kilometrů dál. Začala včelařit loni.

"Ahoj Markéto, mám pro tebe parádní roj. Připrav si nový úl. A pospěš si! Máš ještě volný ten růžový s fialovou střechou?"