Havran

26.05.2013 10:59

Ten Havran se objevil jednoho rána. Poskakoval drobnými skoky ke kompostu a snažil se přeskočit plot. Měl zlomené křídlo. Když jsem se k němu blížila, chtěl se schovat a ve strachu zapadl  mezi plot a hrazení kompostu.

Odešla jsem, nechtěla jsem, aby se bál. Pozoruji ho z okna.  Skáče, hledá potravu. Cítím zvláštní něhu a chvění u srdce. Opět se ve mně probouzí  ten pocit, který mám, když pozoruji včely, pavouky, vosy, žížaly a některé ptáky. Je tohle láska? Popsala bych to jako tichou radost. Povídat si s kosicí, když hrabe v listí nebo zpívá na štítu střechy… Nebo s pavoukem, když se najednou spustí po neviditelném stříbrném vlákně se stropu dolů. S vosou, když mi leze po ruce a oblizuje sladkou šťávu, co vytekla z jablka připraveného na závin  – ahoj, co tady děláš? V duchu se směju spolu s tím ptákem nebo pavoukem nebo vosou a je mi fajn. 

Tak to bylo i s havranem.  Když nebyl na dohled, rozsypala jsem pod stromy, kde sníh roztál nejdříve,  vlašské ořechy, ovesné vločky a  zbylá semena od loňska. Ať zesílí. Ať zase lítá. Asi za hodinu vzalo naši zahradu útokem obrovské hejno špačků. Pověděli si, že se tu něco rozdává, a přilétli v houfech, protože pole se letos už v říjnu nečekaně pokrylo sněhem.

Když se smršť špačků přehnala a na zahradě nezbylo nic než nekonečné řetízky jejich jemných větvičkových šlépějí, přinesla jsem ještě pár ořechů.

Havrane, havrane. Mám tě ráda. Mám tě ráda už od dob, kdy jsem chodívala s dětmi do malinkaté zoo v Chuchelském lese. Tam jsem Ti nosila do klece mrkev, oříšky a kousky tučného masa. Už tam jsi promluvil k mé duši a moje srdce vibrovalo. 

Pak jsi se objevoval na trávnících mezi paneláky, kde jsem (kolikrát?) prostála celou polední přestávku a pozorovala tě. Zpíval jsi opět spolu s mojí duší. Zpívali jsme stejnou píseň a kolem chodili lidé. Pak jsme se setkali na dovolené ve Španělsku. Přihopkal jsi krotce až ke mně, zvyklý, že ti turisti vždycky něco hodí. A zase se zastavil čas a naše duše spolu promluvily. Ta moje se v tichu radovala ze setkání. Co říkala ta tvoje, nevím. Dodnes jsi se mnou na jedné fotografii z dovolené. Opuštěné místo. Dole bijí vlny do ostrých skal. Nahoře je ticho, jen ty a já a modrá obloha. Zase se s tebou můžu s tichou radostí uvnitř smát.

A teď jsi přišel na mou zahradu.  Budu mít přítele po celou dlouhou zimu.