Fotka na zdi

26.05.2013 11:08

Dívám se na zvětšeninu fotografie na  stěně.  Je na ní asi roční holčička v dětském kočárku. Směje se a krčí prstíček; prstík je napřažený k jinému skrčenému prstu. Ta ruka patří někomu dospělému, zřejmě  ženě. Tam fotografie končí.

Žena na posteli má fotografii za zády. Leží a opírá se o nastlané polštáře. Sleduje televizi.

Je ráno. Na chodbě domova roznášejí snídani. Do každých dveří – kolik hrnků, kolik talířků? Ti s dietou chleba, hořký čaj. Z chodby se ozývá cinkot nádobí. Talíř o talířek, hrnek o lžičku.

Žena na posteli snídá. Nekonečně dlouho přemílá v ústech malou kostičku chleba. Skrčený prst nedokáže stisknout lžíci, kterou jí předtím  někdo vsunul mezi křečovité prsty. 

„Ten prst…na lžíci!“ Jsem tu nová,  nerozumím. Snažím se zahýbat lžící v ženiných  strnulých prstech, pak hýbat s jejím palcem. Jsem nemotorná. Nevím, co  po mně chce.  Znervózním. „Posunout,“ snaží se mi vysvětlit, ale pořád nechápu. Pak se vzpamatuji:  jsme přece lidé. Komunikujeme, máme dar řeči. Tak do toho. „Paní Málková, já vám ještě pořád nerozumím, jak to chcete. Řekněte to prosím ještě jednou.“  Uf. Krmení trvá už dvacet minut. Jedno sousto- kostička chleba bez kůrky - dvě až tři minuty. „Ten prst … dejte mi ho do té mezery …u druhého prstu.“ Pochopila jsem; posunula jsem ztuhlý palec  tak, aby v mezeře mezi ostatními prsty fixoval shora lžíci. Pacientce se podařilo nabrat z kelímku nepatrný kousek jogurtu a pomalým trhavým pohybem ho strčit do úst. „Je ten palec už dobře?“  Vidím, že kýve hlavou. A zase: jedna kostička chleba, kterou nesu k ústům polosedící ženy, a vratká lžíce s jogurtem v křečovitých prstech;  téměř neviditelné sousto, které bych v ústech já snad ani neucítila, ale které  pro ni může znamenat mnoho: dokázat se sama najíst.

Televizní pořad  končí a začíná další. Trochu popíku – rytmus písně mne nutí se vrtět do rytmu, je to moje oblíbená písnička, kývu aspoň boky, nemohu se udržet. Být doma, pořádně to rozbalím… jenže zrovna  tady bych asi neměla.

Podívám se znovu  na fotku za mými zády. „To je vaše vnučka?“ ptám se ženy, jejíž tělo spočívá na vysoce nastlaných polštářích.  „Jo.“ Po chvíli bezbarvý hlas pokračuje: „Teď …je jí už osm…tamhle … je s bratrem.“ Spatřím fotku na parapetu okna.  „Je vám podobná, myslím.“ Nelžu. Drobný dívčí obličej je opravdu zmenšenou kopií toho, který vidím na polštáři. „Dcera…ještě budou mít v lednu…třetí. Taky holčičku.“ Jsem vděčná, že mi to povídá. Že s ní můžu komunikovat. „ A na té fotografii jste taky vy, že? Je tam s vámi, že je to vaše ruka?“ Vozík zřejmě odstřihli. Přisvědčila.

Myslím na včerejší sprchování. Koupelna, která spíš připomíná prádelnu. Vozí  tam po jednom všechny pacienty z  oddělení. Jen tři nebo čtyři z nich mohou po svých. Ostatní musí pod sprchu buď s vozíkem, nebo, jako paní z fotografie, na omyvatelném lůžku s výpustí.

Umýt – z jedné strany, pak na bok, z druhé strany, osušit a namazat. „Je mi zima.“ Ačkoli mně samotné je horko, snažím se přikrýt její tělo druhým ručníkem. Odněkud tu zřejmě táhne. Oblékáme a sušíme vlasy. Pak na vozík a na pokoj. „Ty vlasy…jsou špatně.“ „Ale máte to hezký, paní Málková, sluší vám to,“ přesvědčuji ji. Marně. „Ne…Dovezte mne … k zrcadlu.“  Odsunu pracně stolek, židli s prádlem, aby vozík mohl zaparkovat u umyvadla. Paní, pro niž čas dávno ztratil smysl, trhavými pohyby jednoho prstu  postupně nastavuje elektrický vozík tak, aby viděla do zrcadla. „Patku… A ta pěšinka….je špatně.“ Podle sklonu vlasů vytuším, kde jí asi obvykle češou pěšinku. Přendávám jeden tenký pramínek za pramínkem, až jsou vlasy rozděleny , jak byly asi zvyklé. „Tak. A…za uši… ne.“ Trpělivě sčešu vlasy přes ucho. „Tak?“ „Ano. A ještě…na druhé straně.“

 Vozík trhavými pohyby odskáče zpět ke stolku. Už půjdu.  Ještě hrnek natočit tak, aby ústy dosáhla na brčko. Kapesník těsně k ruce. Noviny a ovladač. Natočit obrazovku.  Každý centimetr, každý pohyb či nepatrné šoupnutí hrají roli. Čas ne.

„Tak já zase přijdu. Kdyžtak zazvoňte.“  Zavírám dveře s označením RS. Čeká mne ještě jiná práce.