Ervínka a Andělka

05.12.2014 14:51

Už zase se stmívá o něco dřív a rozednívá o něco později. První listí opadává z větví a šustí mi pod nohama, když jdu tichou ulicí. Prohlížím si malinkaté záhonky, dvorečky jako dlaň, vrátka opředená babím létem a barevné muškáty a begónie, které stále ještě kvetou.  Chodím tudy pěšky brzy zrána, když  je ještě trochu tma. To proto, abych ji uviděla . Ervínku.

Když se v létě rozednívá brzy, málokdy ji zahlédnu.  To proto, že je tu rušno; v létě lidé chodívají ven o něco dříve. Je plachá, schovává se.

 Teď už se chýlí k podzimu. Veliké růžové koule hortenzií co nevidět zreziví, na kamínkách v záhoncích za ploty ulpívá první ranní chlad. Někde pod drny trávy si hoví bílá slimáčí vajíčka. A moje kroky se rozléhají pološerem tiché ulice. Pozorně se dívám.

"Ahoj", vykoukne zpod keře pámelníku malá blonďatá hlavička Ervínky. "Celé léto jsem tě neviděla, kdepak jsi byla?"

"Ále, tak... na dovolené a...vůbec, já jezdím v létě radši autobusem. Stejně bych tě tady nepotkala, bývá tu i brzy zrána pěkný randál."

Těšila jsem se na ni. Na její malé, čiperné tělíčko, na vlásky jako sláma, na sukénky ucourané od ranní rosy,  na velká, trochu odstávající ouška, kterými připomínala malou elfku. Ervínka je malá zahradní víla, ne větší než panenka na hraní. Tu sbírá květy a uschlé listí, tu zas setřásá rosu z pnoucích růží, aby voskovky v květináčích na dlažbě dvorečku neuschly. A tamhle zase utírá slimáčí cestičku, aby po ní mravenci neuklouzli. Je všude a pak zas nikde. Kamarádka všech, kdo se umějí dobře dívat a naslouchat tomu, co se v přírodě děje. Ochránkyně všech pavoučků, poupátek, bodláků apoletu jících chmýří. Vždycky mne vyprovodí až na konec ulice. Proleze všemi plůtky, všemi zahrádkami. V každé z nich je jako doma.

"Spěcháš?" Zaševelila Ervínka,jak když vánek zafouká mezi uschlé stvoly rákosí, a podala mi hrstičku černých ostružin. Nespěchám, ale..." dávám si s odpovědí načas, zatímco v ústech pomalu přemílám sladké zahradní
 plody. "Ale jednou tam dojít musím."

"A kam vlastně?"

"Do práce přece."

"Nechce se ti tam?"

" Chce. Docela se tam těším. Přijali jsme novou paní. Je jí už sto let! Asi jsem ti to neříkala. Pracuji v takovém malinkém domově, kde bydlí staří lidé. Malém a tichém. Znám tam každého jménem, o každém něco vím.
No a včera přišla nová paní. Bydlela s rodinou, ale ti už se o ni nemohou tak dobře starat. Znáš to, práce, rodina, děti a jejich děti, hypotéka, domácnost, kroužky, vaření ...tahle doba na nás klade moc veliké nároky. A každý má jen jedno zdraví. A jedny nervy.

No...Odtušila Ervínka. Moc tomu nerozuměla; za plůtkem jejích zahrádek, mezi slimáky, žížalami, větvičkami přerostlých živých plotů a lavičkami zapadanými suchým troudem jabloňových listů,  jí náš uspěchaný svět musel připadat hrozně cizí.

"Povídej mi o ní."

"Tak ta paní, které je sto let", začala jsem a pomalu při tom žvýkala poslední ostružinu od Ervínky, "se jmenuje Andělka. Pořád leží v posteli, myjeme ji, nosíme jí jídlo a pití. Je droboučká, skoro jako ty."

"Jako já?" vykulila oči Ervínka "Opravdu?"

"No, ne tak docela. Je přece jen trochu větší. Ale hrozně lehoučká. A nepřerušuj mne. Je hodně vzdělaná, umí nejmíň pět jazyků.  A má ráda surrealistické básně. Třeba Vítězslava Nezvala. Když je jí smutno, tak si je recituje".

"Básně od Vítězslava Nezvala? Řekni mi nějakou."

"Jsou moc dlouhé. Ale tak třeba o Praze. Ten básník ji měl rád, tak o ní skládal básně. Třeba : 'Jsi krásná jako bludný balvan, na kterém si kreslily deště'. Nebo:  'Jsi krásná jak tajemství lásky a nepravděpodobných mračen'."

"To je hezké. Ale proč 'nepravděpodobných'? Proč ne 'pravděpodobných'?"

"Nevím. Asi proto, že je to ten surrealismus... Tak abych ti to dopověděla:  Andělka byla prý velmi nadaná, chtěla studovat gymnázium, jenže maminka jí to nedovolila, protože měli hospodářství. Tak prý vystudovala natruc, jen s dvěma knihami, v kterých chybělo spoustu listů...proto asi ví tolik věcí. Třeba kdo to byl Vítězslav
Nezval nebo Immanuel Kant.  A pak se stala sochařkou.  Jednu věc ale pořád neví, prý, proč je tady na světě tak dlouho. Proč je tu, když tady už být ani nechce."

"Cítí, že už je tu zbytečná?"

"Nevím. Mně ale zbytečná nepřipadá. Jsem ráda, že si mám s kým povídat. Mám taky ráda básničky. A ráda filozofuju, přesně jako ta paní. Vždycky, když mám trochu času, sednu si k její posteli. Poslouchám a ona vypráví. Všechno si pamatuje. O tom, když byla malá. A jaké to bylo před válkou. Jak za války dělala zdravotní sestru. O její mamince, sestře, o manželovi, dětech...je toho na celý román."

"A proč myslíš, že je ještě na světě, když už ji to nebaví? Když nemůže už nic dělat?"

"To já nevím. Ale třeba proto, aby na to přišla. Nebo proto, abychom se měli o koho starat, abychom poznali péči, soucit, laskavost k druhým, a učili se naslouchat tomu, co říkají. Nebo aby nás učila, jak vypadá stáří."

"Nebo aby ses v noci v práci nenudila, viď? Aby ses těšila, co ti zase další den poví."

"To taky." Utrhla jsem lopuchový list a přidržela si ho nad hlavou. Začínalo krápat. "Musím už jit, Ervínko." Byly jsme právě u poslední zahrádky. Dál už byla jen křižovatka s autobusovou zastávkou. Autobus plný lidí zaskřípal brzdami , lidé vystupovali a na ostrůvku čekal hlouček nedočkavců . "Tak ahoj."

"Počkej ještě." Ervínka hupla přes plot do sousední zahrady a než autobus stačil zabouchnout všechny čtvery dveře, podala mi přes plot krásnou růžovou růžičku. Byly na ní ještě kapky z nočního deště a po okvětním lístku lezlo slunéčko sedmitečné. "Dej ji té paní."

"Děkuju, Ervínko. Položím jí růži na peřinu, než se probudí."

Zamávala mi. "Zítra mi zas budeš vyprávět."

 Zmizela mezi zelenými kapradinami a já se rozjela za Andělkou. Co mi asi poví dneska?