Duše, vrať se

12.09.2013 14:47

Jsem zvláštní tvor. Dovedu se vyčerpat i tím, co bezvýhradně miluji.

Nabídla jsem se, že  si k sobě na 2-3 týdny vezmu vnučku. Tou dobou byla moje dcera nemocná a k tomu ji čekaly závěrečné státní zkoušky a promoce v zahraničí, a do toho měla její holčička dostat plané neštovice, s kterými přišla do styku zhruba před týdnem….  Nejlepší řešení odvézt ji včas k babičce, ať pak nemusí nemocná cestovat letadlem. Navrhla jsem to sama; před měsícem mne propustili z práce, je červenec, využiji volna, než si najdu nové zaměstnání.

Opravdu jsem si to užila. Mám jen  málo příležitostí být s vnučkou- žijí se svou maminkou v zahraničí. Jenže když v třetím týdnu „hlídací dovolené“ přijela ještě moje druhá dcera s přítelem, denně se u nás střídaly návštěvy, do toho moje pracovní i rodinné záležitosti, vyváření, nákupy, celodenní péče o andílka, který se denně počůrával do postýlky, zvířata, která zrovna v červenci pelichají nejvíc…Po třech týdnech jsem jasně cítila, jak vnitřně přestávám existovat, jak se pomalu ztrácím, moje energie se rozptyluje mezi  mé milované, někdy se vrací, ale často taky ne…Jak den za  dnem odkládám svoji duši někam do celodenního stacionáře, abych ji s usínáním vyzvedla a v noci místo spánku poslouchala její nářky…

V den, kdy přijela moje prvorozená, uzdravená a čerstvě promovaná dcera ke mně a k svému dítěti, jsem tiše, ale rozhodně sbalila batoh. Mějte se tu hezky. Hmatatelně jsem cítila, jak  vesele a trochu škodolibě nechávám v kuchyni rozházené nádobí – to už bude dávat do myčky někdo jiný, nepořádek v pokoji  je váš, ne můj, …vařte a jezte  si tu co chcete, chlupy na podlaze mne taky nebolí, počuranou  postýlku si už převlékne maminka, jedu se vyspat. Mám vás ráda, ale potřebuju nutně odpočinek.

Sbalila jsem poslední dva suché rohlíky, spacák a natočila vodu do lahvičky. Víc nepotřebuji.

-----------------

Je pozdě odpoledne a já  se pomalu loudám na vlak. Nevím kdy jede, je to jedno. Je mi jasné, že můžu jít tak pomalu,  jak jen chci. A že nemusím dojít nikam. Ty dva kilometry k vlaku mi můžou trvat třeba  do večera. Cítím, jak hlava pořád pulsuje, myšlenky na starosti se honí dokola . Vidím trávu a stromy kolem sebe, mám volno,volno!- ale pořád k té svobodě a radosti nějak nemůžu. Je za jakousi oponou nebo zdí, kam hlava nedovolí jít. Tak to ne - takhle by to nešlo. Ještě zvolním, zastavím se. Několik nádechů, jdu dál. Cítím, že je mi do breku. Na kraji lesíka usednu na lavičku. Civím, sedím, uvolním slzy; hlava se pomalu vyprazdňuje. Jen tak tu jsem , v lesním tichu, s lesní vůní, s komáry. Během cesty na vlak si sednu ještě dvakrát. Hladí mne vysoké traviny v lesním průseku. Moje duše se začíná pomaloučku vracet.

Vůbec nevím, kolik je hodin, ale když dojdu k perónu, vlak právě přijíždí. I když mám na programu nespěchat, posledních pár kroků přece jen popoběhnu, abych nemusela čekat  na další. Sedím  v horní části vlaku a mám dobrý výhled na krajinu, která doslova hladí moji duši. Mazlím se s polem obilí, bujně zelenými haluzemi, domečky, rozkvetlou škarpou. Mám pocit, že v té krajině sedím hodiny, i když tudy vlak jen proletí. To je znamení, že už zase vnímám. Už zase žiji.

Vystupuji. Lidé už dávno sešli s perónu, jen já tu stojím. Nemůžu se odtrhnout od vysokých rozkvetlých plevelů, jsou to byliny,které neznám jménem, ale které mne velmi přitahují. Cítím z nich klid, svobodu, tichou radost. Když splynu s jejich stvolem, vnímám, jak v místě , kde je květ, jsou otevřeny vzhůru – k nebi, k slunci, je v tom taková volnost a úleva…Cítím, jak i  mně se odlehčuje, jak se otvírám vzhůru a odevzdávám svoje myšlenky a těžkosti někam nahoru. Odevzdávám mysl Bohu, vesmíru, nebo co to tam nahoře je. Mám chuť vyluzovat tóny.

Přejdu přes potok. Do kopce mi to jde pomalu. Sednu si chvíli u závor, pak u pampelišek, u rákosí…Každá rostlina, s kterou pobudu, mne nějak potěší, odlehčí. Povídají tu ptáci.

Přicházím na louku pod lesem – tady by bylo dobré místo pro nocleh. Chvíli přemýšlím, jestli se tu nebudu bát, ale …vždyť je tady jetel. Koukám na ohromné trojlístky setého jetele – zřejmě tu dřív bylo pole a pak sem vyseli jetel. Úplně mne zbavuje strachu z noci. Naplňuje mne veselostí a bezstarostností. Vidím samu sebe, malou holku, jak s bráškou hledáme čtyřlístky. To mi jetel posílá zpátky moji dětskou energii,  důvěru, radost, bezstarostnost? S jetelem mi bude dobře, jsem si jista. A co je to tady vedle něj? Neznám tu rostlinku, ale když se s ní spojím, cítím-to je maminka. Ta rostlina má v sobě to samé, co mají všechny maminky. Usadím se na chvíli u „maminky“ a u jetele. Sním jeden rohlík. Je tu krásně. Z kraje lesa na mne mávají vysoké duby. Jejich koruny mne nadnášejí k oblakům. Cítím se lehká. Mohla bych se podívat do lesa a pak nakouknout přes plot do zahrady jednoho mého přítele. Buď ho pozdravím nebo jen nepozorovaně projdu kolem, pak se vrátím  na tuhle louku a přespím tady. Tamhle dál u lesa jsou včelí úly, mám společnost.

Když se chci asi po hodině zvednout a jít, z lesa vyjde krásný srnec. No, tebe nevyplaším, na to nemám právo. Usedám zas opatrně na zem a nehýbu se. Rozjímání  se mi tak protáhne o dobrou půlhodinu. Když se na kraji lesa objeví maminka s dítětem na kole a srnky vyplaší, cítím to trochu jako vysvobození.

Za chvíli se už ubírám po cestě, kterou z jedné strany lemuje loubí lesních stromů, z druhé ploty zahrad. Jdu skoro po špičkách, nesměle. Tady už začíná  Járův pozemek; přes plot tu visí hrozen popínavých růží, jsou sytě růžové. Vidím domek, studnu se starou vanou, záplavu květin. Cestička vysázená kameny se vine jako krásný náhrdelník až k zápraží. Tichoučko, krásno, posvátno. Ostýchám se porušit ten vzácný prostor. Měkce se opřu lokty o plot a jen se dívám. Od dolní zahrady přichází Jaroslav:  je bos, šedé řídké vlasy sepnuté gumičkou a dlouhé opálené nohy. Nevidí mne. Vyzařuje z něj klid. „Vyhříváš se?“ Ta slova nepatří mně; na studni se protahuje kočka. „Máš pravdu, tady je teploučko.“ Jaroslav si oplachuje obličej, pohladí kočku a než stačím vymyslet, jestli tuhle idylu rušit nebo ne, zmizí v domě. Když se znovu objeví, má na sobě kalhoty. Pořád se nemůžu odhodlat, Jára přejde ještě několikrát. Mezitím pozdravím přes plot levanduli, růže a vysokou borovici. Asi půjdu.

Vtom se Jára zadívá směrem ke mně. Teď je ta správná chvíle? „Dobrý den.“ Pozdravil, ale nepoznal mne. Mžourá do sluníčka. „Ahoj.“ Chvíli mlčím, aby měl čas mne poznat. „Ahoj Járo.“ Mám radost, že mne nakonec uviděl. Netroufla bych si.

Otevírá branku, obejmeme se. Jarda se  neptá, co tu dělám. Mluví málo. „Přijela jsem si odpočinout.“ „Ale já jedu právě pryč, musím do Prahy. Už ….jsme se s Dankou neviděli několik dní. Ptala se, jestli spolu ještě vůbec  mluvíme“ . Danka je jeho žena. Mám ji ráda. Oba je mám ráda.

„To je v pořádku, jen jsem tě chtěla vidět, pozdravit, a půjdu. Potřebuju les, stromy, samotu…přespím na louce, je tam krásně….A ráno zase půjdu.“

„Ale klidně se vyspi tady, já ráno zase přijedu,“ nabízí mi kávu, jídlo, klíče od chaty. „Děkuju, jsi hodný, ale já všechno mám, i spacák,…dovnitř nechci. Ale jestli můžu přespat tady na zahradě, budu moc ráda. To by byl pro mne dar.“

Chvíli na mne kouká.  Pochopí. „Uvnitř je buben, kdybys chtěla. Můžeš  i do altánu, kdyby pršelo.“

„Nechci buben, chci ticho. Jen jestli máš nějaký šátek proti komárům? A pozdravuj Danku, užijte si ten večer.“

Naposled mne obejme. S vděčností spočinu na jeho rameni. Vkládám do toho objetí všechnu svou lásku a vděk , přetéká mi jimi srdce. Poznal to?

Ještě mi ukazuje místo pod starou jabloní, její větve se nad námi klenou jako zelený baldachýn. „Tady bubnuju, je tu dobrá energie. V noci  si lehni sem.“ Poděkuji,  je to dobré místo.

 Zavřel vrata a odjíždí.

U studánky si naplním lahvičku vodou, je živá a třpytí se. Budu mít v noci žízeň. Zouvám boty a bosa v chladné trávě procházím zahradou. Tady je posvátný kruh z kamenů. Pozdravím, ale nevstoupím do něj; slouží pro rituály. Kameny jsou obrovské a tyčí se k obloze jako menhiry. Jára je jeden po druhém  vozil z různých koutů země, snad jen díky obrovské síle ducha a vůle se mu podařilo dopravit je až sem a zasadit do země. S úctou a láskou ke každému z nich je poprosil, aby ho následovaly, a teď tu jsou a posvěcují tohle místo.

Jdu hlouběji do zahrady a jásám, protože všude kolem  jsou  keře zralého rybízu. Trhám červené i černé kuličky a děkuji – se zbytkem rohlíku to bude prima večeře.

Ještě pozdravím altán – osmiboká stavba , stavěná podle světových stran. Vstoupím - uvnitř to nádherně voní dřevem a ta vůně mnou pronikne jako čerstvý vítr, jako v každé stavbě z přírodního dřeva. Více než vůně je to pocit čistoty, měkkosti,  průdušnosti. Když Jára altán budoval, málem umřel. Dřel bez přestávky. Možná se vyčerpal, možná se čehosi nadýchal. ..možná ho nesnesitelně bolelo srdce. Pro Danku? Kdo ví? Šel pevně za svým cílem. „Až ho dostavím, přijdu k tobě na masáž“, řekl mi. Nepřišel. Ale altán stojí, naposled se v něm konal rituál dýmky, předtím rituál zimního slunovratu…

Představuji si , kolik vůle, vytrvalosti a trpělivé práce asi bylo potřeba k stvoření téhle zahrady. Tohohle ráje. Kolik je v ní skryto energie těch, kteří ji vytvářeli. Dýchá to z ní. Vidím Danku, jak promílá mezi prsty plátky z květů pnoucích růží, vidím Járu, jak  bubnuje pod starou jabloní. Je mi tu blaze. Nejen mně. Jak velký smysl má lidské dílo. I když se člověku třeba v životě nedaří, je smutný, znechucený hektickou dobou, nesmyslným stylem dnešního života,  vždycky má smysl něco tvořit a nepřestávat, vtělovat to nejlepší, co je v nás, do svého díla…. Lidé  to tam najdou. Přečtou naši stopu, nasytí se láskou, vyživí se energií, kterou jsme tam vložili. Bude to tady ještě dlouho po nás.

Uléhám brzy. Chci jen v klidu být, vnímat trávu kolem, listí nad sebou, nebe, jak pomalu tmavne. Pod hlavu si skládám kalhoty. Dlouho odolávám komárům, nakonec si ale přikryju obličej Járovou košilí, kterou mi tu nechal místo šátku. Komáři tu zřejmě spát nechodí.

V noci se náhle probudím, něco mi skočilo na rameno? Zaplaví mne vlna lásky a blízkosti.  Kočka s koťaty! Jára mi je přece odpoledne ukazoval, mámu a tři  krásné ježaté chlupáčky. Kocourci už měli svá  jména, kočičku jsem pokřtila na Klotyldu.  Rozpustilá koťata za chvíli odběhla, jen stará kočena zůstává a lehá si mi k hlavě. Udělám jí místo na karimatce, do rána budeme spolu.

Ráno opět posnídám rybíz a 2 ostružiny, opravdu výborné. Mám ještě pár piškotů, které rozmočím do kočičí misky koťatům. Tak co, Klotyldo, jak se ti líbí nové jméno? Dlouho s nimi sedím na zápraží na zaprášené rohožce a pozoruji, jak cucají od mámy mlíčko, aby zapily darované piškoty.

Mám už sbaleno. U studánky jsem si načerpala vzácnou voděnku, kdybych měla po cestě žízeň. Je už čtvrt na deset, za chvíli mi jede vlak. Někde uvnitř vím, že Jára nepřijede, jak slíbil. Znám ho. Čas pro něj nehraje roli, na schůzku zapomene, telefon nebere, na maily neodpovídá. Pak se ale znenadání objeví, když ho nečekám, napíše a zavolá, když chce sám. Zahřeje a potěší.

Když vyjdu z branky, jde kolem paní s dvěma kluky, zřejmě babička s vnoučaty. Taky hlídá? Kluci mají hlásky jako zvonečky; aha, už vím, co mne ráno vytrhávalo ze spaní. A já myslela, že se mi zdá o domově. Usměju se na ni.

Po pár krocích můj pohled zabloudí na napůl uschlý košťál na sousedním pozemku za plotem; je plný malých nazelenalých kuliček.  Až přijedu domů, uvařím asi k obědu dušenou kapustu.