Denní snění

13.08.2013 17:15
 

 

Vlastně jsem se probudila jako jindy. Dnes ráno ale nikam spěchat nemusím.  Čeká mne klidná snídaně na zahradě, káva –a moji kamarádi.

Ranní cvičení, dnes mám na něj čas. To mám ráda. Pár cviků na protažení kyčlí, zpevnění břišní stěny. Rozproudění krve v mé pánvi, dechové uvolňování napětí kdekoli v těle – to mi dělá dobře. Pak pozdrav Slunci a 5 Tibeťanů. Je ze mne opět šťastný člověk.

Rozhrnu záclonu a vykouknu z okna. Na zahradním stole z hnědých planěk hnědá vázička s květy. Poskočí mi srdce. Včera jsem ji natrhala na podvečerní procházce, mezi přebujelým plevelem a bylinami podél cesty. Džungle svobody a štěstí. Džungle života. Když jsem před pár dny přinesla domů podobný žlutý pugét z celíku, lnice, třezalky a vrbice – kypreje, několik dní ho na zahradním stole obletovaly vosičky a malinké divoké včely. Chutnal jim a já měla radost. Neřešila jsem, proč jim chutná zrovna utržená kytka ve váze a ne jetel, kterého je u nás plný trávník, a když kytička uvadla, přinesla jsem novou. Těšila jsem se na tu radost, když ráno rozhrnu záclonu a uvidím žlutou kytku na hnědém stole, lemovanou fialovou vrbicí.

Užiju si snídani! Hned po cvičení jsem si v kuchyni ukrojila  dva kousky závinu a místo čaje uvařila hořké kakao. Když jsem s tím usedla ke stolu pod ořechem a začala jíst, vosičky tam nebyly. Jak to? Kde jste, holky moje? Máte tu čerstvé květy. V ten moment se objevily (čekaly se snídaní na mne?) a už sosají z celíkových květů. Ony nektar a pyl, já štrúdl a kakao z hrnku. Nádhera. Mám tolik přátel….  A už se odvíjejí další příběhy a navazují další přátelství, čas neexistuje.  Zakloním hlavu a jako proud na mne shůry padá zelený závoj z ořechového listí. Padá mi do očí, vymývá mozek…. Ještě zůstanu.

Na záhoně s okurkami zaznamenám hrdličku, klove do země, snad mi neklove okurky?? Teprve kvetou, za každým žlutým kvítkem malinké zelené a křehounké tělíčko budoucího plodu. Hrdlička je tu stálým hostem. Bydlí s rodinou v hustých větvích vysoké jedle, občas zaletí i na vysokou jabloň uprostřed zahrady, která nerodí, ale hostí plno našich kamarádů. To pak slyším hlasité pleskání křídel někde nad mojí hlavou, jako když se pokouší vzlétnout slepice…tak teď to pleská přímo na záhoně. Jdu se podívat – okurky netknuté. Promiň, hrdličko, křivdila jsem ti. Hlínu si samozřejmě rozhrabej, co najdeš, je tvé. Jen ty okurky, které ještě nedorostly do dospělé podoby, by mne mrzely: Nikdy a ničím nesmí být ublíženo dítěti!  Ani okurčímu ne. Před dvěma dny si dvě hrdličky sedly na sud s dešťovou vodou. Když se napily dešťovky, ještě dlouho seděly a vyprávěly si. Měly si toho asi hodně co říct. Dvě hrdličky na sudě, jakoby nic. Přitom hýbaly hlavičkami a tenké tmavé obojky na jejich krčcích  se vlnily a vlnily… Jako voda v nádrži…

Jdu do kuchyně uklidit hrnek po kakau. Kdo je zas tohle…? No jo, šťavel. Houpe se nad mojí hlavou v závěsném květináčku, jeho načervenalé lístky trochu vadnou. Ahoj, dobré ráno. Naliju mu trochu vody z mojí skleničky od včera. Zaposlouchám se do něj – nemá moc radost z toho, že je tak vysoko u stropu, jeho lístky se rozpínají a kudrnatí do šířky směrem k oknu. Vzhůru pnout se mu nechce… Já vím, nemáš šťastné místo, to člověk chtěl, abys mu tady dělal u stropu parádu, víš co, tak si spolu aspoň zatancujem. Z rádia se ozývá Frank Sinatra a já tančím se šťavelem červeným. To mám radost, že jsi tu se mnou…Dám tě pak na týden nebo dva vzpamatovat k oknu, tam zas pookřeješ. No a mně bude  od stropu nad kuchyňským stolem viset jen  prázdná síťka, ale to nevadí. Člověk je sobec, chce mít všechno hezké…ale líbí se to těm ostatním? Tančíme dokola kuchyní…už mi odpustil, nezlobí se. Je šťastný jako já, jen vzhůru ke světlu kdyby mohl. A další kamarádi – z protější stěny na mne kouká malovaná kočka. A nad ní hodiny s růžičkami…obojí jsme si přivezli z nejkrásnější keramické dílny v Kryštofově údolí. Všude po stolech i po zemi se tam povalovalo samé štěstí: keramický pes, kočka s peřinami, vodník, motýli, berušky, hrnečky, talířky, hodiny….Zatoužila jsem některým členům rodiny přivézt taky kousek toho štěstíčka a kousek si ho pověsit doma, do předsíně k vchodovým dveřím,  v kuchyni….Aby první, co při příchodu uvidím, bylo štěstí. Vzpomínky jako drahokamy, střípky lásky… Šťavel to všechno pamatuje se mnou…Můj pohled zabloudí zpátky na keramické hodiny, mají krásné, kroucené ručičky z černých drátků, kdo je asi koval…

Kolik že to ty ručičky ukazují?? Za tři minuty mi jede autobus? Mám schůzku kvůli podpisu smlouvy. V letu jednou rukou  stáhnu s věšáku šaty na ramínka (ještě, že je léto,) druhou rukou zajedu hřebenem do vlasů a popadnu kabelku. Hrdličku, vosičky, šťavel a malované hodiny smetu do krabice a přikryju bílým víkem.

Jsem opravdu právnička? Nezdálo se mi to?

Tak zase příště, kamarádi…