Co uděláš s tou starou matkou?

27.01.2015 16:55

Rozhodla jsem se, že koncem léta vyměním v některých včelstvech matky. Po pravdě řečeno, nechtělo se mi, ale odhodlala jsem se k tomu poté, co se letos na jaře nekontrolovatelně rojily. Bylo teplé, dlouhé jaro, hojnost pastvy, a včely se množily se jako o závod. Tři roky jsem tvrdošíjně zastávala názor, že vnutit včelám již oplodněnou matku, označenou navíc barvou a číslem na hrudi, je proti přírodě. Včely přece vědí nejlépe, kdy si mají vychovat novou matku, a zvítězí mezi nimi ta, která je pro ně nejlepší. Spáří se s těmi nejschopnějšími trubci, kteří se jí v letu vyrovnají, kteří jsou jí hodni. Nerušit přirozený výběr, nejít proti přírodě. Respekt k druhým bytostem. Láska k přírodě. A tak dále.

Jenže...to nebývaly roky, jako byl ten letošní. Letos přišlo neobvyklé jaro - příroda byla velmi štědrá. Ještě neodkvetly stromy a už rozkvétala žlutá pole řepky. Včely se množily jako poblázněné, jako kdyby zešílely. Dokonce ty už jednou vyrojené vylétávaly znovu a znovu, nestačili jsme je sbírat, nebyly kam dát. Šíleli i sousedi.

Tak jo, řekla jsem si, zkusím to. Vyměním matku v tom nejvíce rojivém včelstvu a v nově usazených rojích. A pak je tam ještě jedno, které je hodně bodavé, a jedno matku nemá, uhynula nám zřejmě při vytáčení medu. Dala jsem se do toho. Jenže...člověk má záměr, ale příroda se směje. Jako první jsem otevřela svůj alternativní" úl, do kterého příliš nezasahuji; co jde, nechávám  svému přirozenému vývoji. Včely si zde staví dílo samy, bez mezistěn ...bohužel musím přiznat, že většina rojů pochází právě odsud. Jsou divoké, ryzí, zdravé, plástve mají křehoučké, leckde nedostavěné, ale plné medu... Přehrabala jsem úl shora dolů a zase nahoru, ale nenašla jsem nic. Podobně v dalším úle. Jelikož se matky líhnou bez mého zásahu, nemám je nijak označené.

Když jsem skončila, měla jsem všehovšudy jednu matku, kterou jsem za použití kuchyňského trychtýře, kterým stáčím domácí šťávu do lahví s úzkým hrdlem, vpravila do klícky a tu nechala zavěšenou v úle. Snažila jsem se potlačit své ženské cítění a nemyslet na to, že trápím zvířata, zavírám je do klece a mučím hadem. Zavolala jsem nejzkušenějšímu včelaři ze spolku a objednala u něj tři matky.  Pak jsem pečlivě zavřela úly a přikryla jsem stříškami, neboť se schylovalo k dešti, a rozjela se pro nové matky.

Když jsem dorazila k přítelově včelnici, začínalo krápat. Přivítal mne s úsměvem, jako vždycky, a v ruce držel tři klícky. "Tak tady je máš. Vyfoukneš si je sama?"

Nechápavě jsem se podívala na klícku, v které sem a tam přebíhala matka se zelenou tečkou na hrudi a kolem ní se hemžilo asi osm dělnic. To mluví o vajíčkách? Slabomyslně jsem se zeptala, co že to mám vyfouknout.

"Ty včely přece. Do úlu je radši nevpouštěj, mohly by popudit včelstvo proti matce. Musíš je dostat ven z klícky, ale matka ti nesmí utéci. Ukaž, já to udělám." Posadil se na schody do verandy, vyndal z otvoru v klícce malou molitanovou zátku a přes síťkovaný otvor několikrát silně foukl do klícky. Jeho prsty přitom obratně hlídaly, aby spolu s včelami nevyfoukl matku. Znovu a ještě potřetí; pak mi všechny tři klícky podal a řekl: "Hotovo. Zítra ráno zkontroluj, jestli matku přijaly. Kdyby něco neklapalo, zavolej."

Zaplatila jsem, poděkovala a matky uložila do kufru stařičkého Fiata do krabice od bot.

Když jsem vcházela do vrátek našeho domu a manžel uviděl v mých rukou krabici od bot s novými matkami, položil mi záludnou otázku: " Hele, a přemýšlela jsi už, co děláš s těmi starými matkami?"

Otázku jsem jakoby přeslechla. "Dělej, pomoz mi. Musíme dát ty klícky do úlů, než začne pršet. Večer se podíváme, jak se včely k matkám chovají, a když je budou přijímat, uvolníme otvor s medocukrovým těstem. A pospěš si."

Klícky jsme zavěsili do úlů; přitom jsem vyndala tu jedinou klícku se starou odchycenou matkou a uložila ji do sklepa do papírové krabice od bot. No jo, co s ní udělám? Kdybych ji byla nenašla, prostě bych teď přidala novou, a ať si včely samy vyberou, která jim lépe voní. Ale co udělám s touhle?? Manželova dotěrná otázka mi stále zněla v uších.
Pozorovala jsem včelí matku, jak nervózně pobíhá klíckou sem a tam. Nezabiju ani klíště. Když ho vyndám psovi z kožichu, pustím ho zpátky do přírody. Sajícího komára prostě jen odfouknu. Každý tvor má přece právo žít svůj život, snít si svůj posvátný sen... Já, která miluji celý svět, mám teď vraždit?

Když jsem se vrátila ze sklepa, manžel se na mne opět zkoumavě zadíval; zdálo se mi, že v jeho pohledu jsem zachytila známku úsměvu. "Tak co, už jsi ji zamáčkla?"

"Ne, musím počkat, jestli novou matku přijmou. Nenechám je přece bez matky, to dá rozum", snažila jsem se z toho vylhat. "A neptej se mi pořád na takové hlouposti," usadila jsem ho.

Když slunce zapadlo, vzala jsem si kuklu a zapálila dýmák. Manžel rychle sáhl po obojku s vodítkem. "Jdu vyvenčit psa. Zvládneš to sama, viď?" Ve vteřině byl za vraty.

Otevřela jsem první úl (byl to ten, kde matka zřejmě uhynula při stáčení medu) a pomalinku povytáhla klícku s mladou matkou. Zaujal mne zvláštní zvuk, trochu vzrušený, spokojený, z úlu byla cítit radost. Rušno jak na nádvoří, kam se seběhli poddaní uvítat svou královnu. Včely, zavěšené v provazcích na klícce, olizovaly matku skrze drátěnou mřížku. Uvolnila jsem tenký kovový plátek zakrývající medo-cukrové těsto a zavěsila klícku
zpátky mezi rámky. Zítra nebo pozítří se k ní prokousají. Hotovo. Ve druhém úle, kde je víc než dvouletá matka, téměř stejná situace. Jsem spokojena.  Co uvidím v tom třetím? Myslím na matku uloženou ve sklepě. I třetí klícka je doslova obalena včelami, které k ní natahují sosáčky. Nedá se nic dělat, budu muset starou matku zahubit. Beztak jí není, samotné v chladném sklepě, dvakrát dobře.

Zabít, co je živé?? Přece ji jen tak nezašlápnu a nenechám ležet na zemi? Zahodím ji do trávy? Nebo ji odnesu na kompost? Vždyť byla matkou tolika generací, nakladla statisíce vajíček, byla duchem celého úlu....To přece nemůžu...Najednou mi něco napadne. Odcházím do domu a vracím se s ručně vyrobeným šamanským bubnem, paličkou a barevným šátkem se vzorem slunce. Matku odnáším k záhonu s květinami. Utrhnu několik květů a vše i s klíckou položím na trávník, na šátek ozdobený zlatavým slunečním kotoučem. Bubnuji a přitom promlouvám k včelí královně, prozpěvuji právě vymyšlenou, oslavnou píseň : "Ty, jež jsi se zrodila z malinkého vajíčka...ty, která jsi byla krmena mateří kašičkou, a zvítězila pak v nelítostném souboji nad ostatními matkami. Pobláznila jsi svojí vůní trubce tak, že letěli za tebou až do nejvyšších výšin. Ty, která jsi kladla denně stovky, tisíce vajíček, stmelovala svou vůní včelstvo a dovedla ho k největšímu rozkvětu, že dokázalo přežít několik zim... Tobě vzdávám úctu, tobě děkuji. Za úrodu medu i za tvoji plodnost. Tvůj život byl naplněn: hojností, prací, vytrvalostí. Teď se naplnil i tvůj čas; odcházíš. I tvá smrt má smysl; umíráš, abys uvolnila místo mladší družce, aby rod přežil a rozvíjel se dál. Královno i vězenkyně, projevuji ti vděčnost...Poklonila jsem se k zemi, pak jsem otevřela klícku. Pozorovala jsem ji, jak leze po stéblech trávy. Mám ji nechat, ať jde, kam sama chce? Aby někde zemřela hladem a její mrtvolka se povalovala v trávě? Chvíli jsem váhala, pak jsem silně dupla botou. Než se manžel stačil vrátit z procházky, pohřbila jsem ji do hlíny v záhoně s ostálkami a mateřídouškou.

"Tak už jsi jí zabubnovala?" zeptal se manžel, napůl ironicky, napůl překvapeně. "No jo, už uklízím", odvětila jsem smířeně. "Myslím, že všechny matky jsou přijaty. Uděláme kontrolu ještě za čtrnáct dní a uvidíme."

Večer jsem sedla k počítači. Hledala jsem informace, myšlenky se mi honily pořád dokola. Jak je to, kde je pravda...? Co je vlastně správné - z hlediska zkušených včelařů a odborníků, z hlediska přírody, přirozeného koloběhu života a jeho ochrany, z hlediska filozofie, náboženství, víry...nezabiješ? Kolegové včelaři matku prostě zamáčknou a hotovo. Ale já jsem přece žena...? Četla jsem dokonce, že někdo dává mrtvolku staré matky do klícky k mladé, aby se jejich vůně smísily. Mladá matka do mrtvolky několikrát bodne, načichne její vůní...Nebo včelař rozetře mrtvolku po stěnách a rámkách, včely pak prý novou matku lépe přijímají, když cítí vůni té staré...Při prvním čtení jsem se otřásla. Brr... Jenže dnes jsem zabíjela také. Ale není to tak, že když ze zásady nezabíjím, jsem to vlastně já, kdo popírá přirozený běh života, právě proto, že odmítám smrt? Nechci s ní nic mít, zasouvám ji někam hluboko jako něco špatného, krutého a zlého, jako to dělá i celá naše dnešní civilizace? Zavíráme smrt do skříně, do sudu či do chlívku, jako v té pohádce...? A já teď dělám totéž, když odmítám zabít cokoli živého, i to, co je stejně odsouzeno k zániku? Znovu mám před očima matku, jak vylézá z klícky a bloudí mezi stébly trávy. Jak se asi cítí? A jaký bude mít smysl, když ji pohřbím do hlíny mezi květiny? Včely přece nepatří do země, patří vzduchu a slunci. To lidé se pohřbívají do Země. Z Tebe jsme vzešli a do Tebe se navracíme... Tahle matka sloužila celý život včelstvu... a život v úle pokračuje dál. Najednou mi přišlo, že zabít ji a použít její tělo, které dávalo život v podobě nových a nových vajíček, rozemnout ho a ovonět s ním rámky, není tak kruté. Její podstata zůstane v úle, pomůže transformaci, pomůže nové matce v jejích začátcích. Možná by si to tak přála, být i po smrti užitečná. Pokračovat ve svém poslání, a tak dát nejen životu, ale i smrti svůj smysl. Její tělo i duch bude žít v úle dál, tam přece patří, a včely jej nasají, olížou, vdechnou vzduch nasycený její vůní....a pak vylétnou do Slunce.

Tak je to dobře. Patří vzduchu, patří Slunci, patří úlu.