Babí léto

01.10.2012 05:55

Sedím na dvorku pod hustě olistěným ořechem. Kape z něj ranní rosa na stůl přede mnou, kde právě dojídám první snídani po návratu domů. Nechce se mi začít koloběh všedního dne. Vzpomínám na Istanbul. Nasávám vlhkost jednoho z prvních podzimních dnů, moje ruka klouže po slizkém opěradle zahradní židle. Srdcem jsem ale pořád tam, u mé dcery a vnučky.

Byla jsem v Turecku poprvé; nestála jsem však tolik o památky, (těch už jsem v životě viděla mnoho a koneckonců, jsou to jen mrtvé domy, které mají svou životní roli dávno za sebou), jako o to vidět, jak moje holky žijí, sdílet pár dní s nimi. Prostě jen tak být, povídat, prožít společně hezké chvíle.

Ráno, hned po probuzení  doma ve své posteli, se mi vybavila vzpomínka na těch pár minut před odjezdem domů... (asi ve mně zanechala nejhlubší otisk z celé cesty; hlubší než samo město). Sedím v autobuse směr  letiště. Šest dní v Istanbulu uteklo jako voda. Mešity, paláce, moře a výlety lodí přes Bospor, vedro k zalknutí, kdy moje jinak nepotící se tělo se potilo až běda, ale hlavně společně prožité dny, dětské zářivé oči  a zoubky v šibalském úsměvu, teplé tělíčko v mém náručí, ta čistá, zatím ničím nespoutaná energie malinké bytůstky, která v mžiku zaplní veliký byt i srdce, to všechno je už za mnou. Teď mne čeká cesta domů. Sedám si vedle nějaké paní s přívětivým obličejem, sedící u okénka, jen o něco starší, než jsem já. Ptám se, jestli je volno; přikývne a přátelsky zamrká. Už asi po páté jsem všechny objala a políbila, dcera ještě zvedá maličkou do výše okna k obligátnímu „pá pá“, ale mávám na ně z autobusu, ať už jdou, nemusí čichat výfukové plyny řvoucích motorů. Do odjezdu zbývá ještě asi deset minut. Zmizí mi z dohledu. Zase budu brzy u své zahrádky, koček, včel,  …myšlenky se k nim obracejí, ale tělo se nedá a ví své. Dívám se před sebe a nechám slzy téct, srdce se mi chvěje, ale to za chvíli přejde. Loučím se s něčím vzácným, co mám jen někdy, tak to prostě je a bude. Najednou cítím, jak paní vedle se na mne ze strany dívá. Koukám chvíli schválně dopředu, ale ona mne bere za ruku. Konejší mne…? Podívám se na ni, kývá hlavou, že rozumí, ale vidím, že ona taky pláče. Pohladím ji po ruce, po rameni, tváře má zkřivené a mokré od slz.  Potřebovala vidět moje slzy, aby mohla spustit ty své…? Díváme se na sebe, držíme se za ruce a brečíme spolu. Pak mne pustí, hrabe v kabelce, aha, kapesník. Vyndávám z tašky papírové ubrousky a podávám jí je, aby se mohla vysmrkat. Neumím turecky. Zkouším mluvit anglicky, ale tomu zas nerozumí ona, ach jo, nemáme žádnou společnou řeč. Ale pochopím, že děkuje. Pak vybírá něco z kabelky, jsou to fotografie. Chce mi ukázat své děti. Vidím hezkou mladou černovlásku a na druhé fotce rozesmátého mladého muže.  Ukazuje na sebe – „Izmir“ , a mávne rukou kamsi před sebe. A oni dva jsou tady, pochopím, protože znovu utírá slzy. Autobus právě přejíždí most přes Halič a já se snažím jí vysvětlit, že mám jednu dceru tady v Turecku, druhou v Rakousku a já se vracím do té mizerné České republiky, ale nevím, zda chápe. Tak se jenom držíme za ruce a společně necháváme ty naše ženské bolesti, ať stečou do vody pod námi, ostatně je taky asi slaná, i když vlastně nevím.

Na letišti jí zamávám, ještě se vrací pro zapomenutou tašku, směje se a míří k „domestic departures“, já pojedu ještě jednu stanici k mezinárodním odletům. A doma bude zahrada, včely sbírající ve vlhké trávě z vybledlých kvítků pyl a poslední zbytečky nektaru, poslední rajčata  zamžená kapičkami sraženého vlhka, pavučinky na listech obřích kedluben, slimáčí vajíčka uvelebené pod keři rybízů, posledních pár jahod prolezlých háďátky, mouchy hledající v domě úkryt před nadcházejícím podzimním chladem, poslední plevel na záhonech, které čeká rytí, líné kočky žádostivé uvelebit se na mém klíně, zívající pes  a chladné slizké dlaždice v předsíni.

Babí léto ve mně.